Slovensko historie
Slovensko historie, pravěké osídlení na území SR doloženo od st. paleolitu. Na sklonku st. doby bronzové vznikly na Slovensku první opevněné osady (maďarovská a otomanská kultura). V 5.-3.st. př.n.l. pronikaly na záp. Slovensko kelt. skupiny, v 1.st. př.n.l. byla větší část Slovenska ovládnuta Dáky. Na přelomu letopočtu pronikli na území Slovenska Germáni, jz. Slovensko osídlili kelt. Kvádové a pásmo kolem Dunaje součást řím. voj. hranice (limes). Za císařů Trajana, Marka Aurelia a Konstancia II. vstupovaly na sl. území řím. jednotky (nápis na skále v Trenčíně, kde 179-180 přezimovala řím. pomocná legie). Ve 2. čtvrtině 1.st. vznikl v jz. části Slovenska polit. útvar Kvádů, zvaný Vanniovo král. V 5.st. (období stěhování národů) prošli sl. územím Hunové a některé germ. kmeny (patrně Herulové, Ostrogóti, Skirové, Langobardi). V 1.pol. 6.st. bylo Slovensko osídleno Slovany. Od 2.pol. 6.st. pod nadvládou Avarů, v 1. čtvrtině 7.st. byla patrně jz. část Slovenska součástí Sámovy říše. V 1. třetině 9.st. vzniklo na jz. Slovensku Pribinovo knížectví s centrem v Nitře. Mezi 833-836 dobyl Pribinovo knížectví Mojmír I. a Slovensko se stalo hosp., polit. a kult. významnou součástí Velkomoravské říše (první společný stát předků Čechů a Slováků). V 2.pol. 9.st. zal. v Nitře biskupství. Velkomor. říše byla zničena vpádem maď. kmenů v 1. desetiletí 10.st.; na Slovensku pokračoval ojediněle odpor místních velmožů. Po porážce v bitvě u Lechu 955 byli Maďaři nuceni přejít k obraně ovládaného území (zakládání strážných osad na sl. území); zároveň se začal formovat raně feud. uh. stát, který zčásti navazoval na sídelní a správní kontinuitu velkomor. období. O území Slovenska vedli v 10.-11.st. boj uh. Arpádovci, č. Přemyslovci a pol. Piastovci; v 2.pol. 10.st. bylo Slovensko přechodně součástí č. státu, před 1000 - kolem 1018 Polska. Č. expanze pokračovala pak za Břetislava I. 1030 a 1042. Na obranu před útoky řím.něm. říše a č. státu vytvořili Arpádovci na území jz. Slovenska pohraniční vévodství (11.st.), které bylo spravováno členy dyn. Hosp. a správními centry na Slovensku byly v tomto období Nitra, Bratislava, Trnava, Trenčín; v poslední čtvrtině 10.st. zal. klášter na Zoboru u Nitry a 1075 klášter v Hronském Beňadiku. Od 13.st. se formovala sl. feud. národnost. Slovensko patřilo v důsledku kolonizace, rozvoje těžby drahých kovů (přední producent zlata v Evropě) a zakládání měst k nejrozvinutějším oblastem uh. státu. K důležitým městům na Slovensku patřila Banská Stiavnica, Trnava, Bratislava, Zvolen, Kremnica, Krupina, Kežmarok, Levoča, Košice, Bardejov, Gelnica a další; v některých, zejm. menších městech se postupně vytvářelo sl. měšťanstvo, které usilovalo o rovnoprávnost s něm. patriciátem (1381 Privilegium pro Slavis v Žilině). Od konce 13.st. vznikala na Slovensku velká feud. panství (M. Cák Trenčianský na záp. a stř. Slovensku; Omodejovci na vých. Slovensku - do bitvy u Rozhanovců 1312) a vzrůstal vliv stř. a nižší šlechty, která byla většinou sl. národnosti. S podporou M. Čáka Trenčianského aspirovali na uh. trůn po vymření Arpádovců č. Přemyslovci (začátek 14.st.). V průběhu 14. století rozvoj feudalismu na Slovensku; zesílily styky Uher a území Slovenska s č. státem a s Polskem (spojenecké a příbuzenské svazky mezi Lucemburky a Anjouovci, uh.-pol. unie 1370-82, nástup Zikmunda Lucemburského v Uhrách 1387, studium sl. studentů na univerzitě v Praze, vliv češtiny). V 15.st. proniklo na Slovensko husitské rev. hnutí. Státní moc byla oslabena nákladnou politikou Zikmunda Lucemburského (1412 zastavil Polsku 13 spišských měst za 37 000 kop č. grošů). Ve 20. a 30. letech 15.st. došlo ke čtyřem velkým tažením husitských vojsk na území Slovenska (1428 táboři, pražané a sirotci, 1430 sirotci, 1431 sirotci, 1433 táboři). Po smrti Albrechta Habsburského (1437) se na Slovensku křížily mocenské vlivy kandidátů na uh. trůn (Vladislav III. Varnenčík; syn Albrechta Habsburského a vnuk Zikmunda Lucemburského Ladislav Pohrobek). Ve službách matky Ladislava Pohrobka královny Alžběty (1404-1442) ovládl ve 40. letech 15.st. značnou část vých. a stř. Slovenska Jan Jiskra z Brandýsa v hodnosti šarišského župana a kapitána měst Košic, Bardejova, Levoče a Kremnice. V 50.letech zesílilo bratřické hnutí, k němuž v období 1453-58 patřilo asi 20 000 bojovníků sl., č. a pol. národnosti. Bratříci ovládli značnou část Slovenska; navazovali na tradice č. Tábora - k jejich vůdcům patřili P. Aksamit a J. Talafús. 1458 porazil bratříky S. Rozgonyi a 1467 jejich zbytky Matyáš I. Korvín, jenž opět zkonsolidoval uh. stát. Za jeho vlády došlo k novému rozkvětu měst; 1467 zal. Academia Istropolitana. Kult. vztahy mezi č. zeměmi a Slovenskem se dále rozvíjely (působení češtiny jako spisovného, lit. a úředního jazyka); od 1490 (fakticky až do 1918) byly Uhry v personální unii s Č. král. Na přelomu 15. a 16.st. bylo Slovensko největším producentem mědi v Evropě (raně kap. thurzovsko-fuggerovská společnost); svědectvím vysoké um. úrovně tehdejších sl. měst je dílo Pavla z Levoče. Nové hosp. formy byly zároveň spojeny s třídními konflikty (vliv Dózsova povstání 1514 na jz. část Slovenska, stávkové hnutí v báňských městech 1525-26, pronikání reformace mezi lid. vrstvy). 1526 padl v boji s Turky král Ludvík Jagellovský a Turci začali obsazovat již. a stř. Uhry. O hodnost uh. krále bojovali Jan Zápolský, sedmihradský vévoda, podporovaný Turky, a Ferdinand I. Habsburský, který ovládl Charvátsko, záp. Uhry a Slovensko. Uh. šlechta uznala ve své většině vládu Habsburků, kteří jediní mohli natrvalo zbavit zemi Turků. Těžiště uh. státu se fakticky přeneslo na Slovensko, kam se přemístily všechny ústřední státní, hosp. a círk. instituce; hl. m. Uher se dočasně stala Bratislava. Společný boj proti turecké expanzi přispěl k dalším kontaktům mezi č. a sl. prostředím. Od 16. do počátku 20.st. byla liturgickým jazykem sl. evangelíků č. bibličtina (jazyk Kralické bible, později upravený podle dalších vydání), která zároveň plnila funkci jednoho ze spisovných jazyků na území Slovenska. Na Slovensko směřovala také část č. pobělohorské evangelické emigrace (Skalice, Myjava). Absolutistické a rekatolizační snahy Habsburků vedly od konce 16. do zač. 18.st. k novým bojům mezi uh. stavy a panovníkem; zasahovalt do nich i Turci a válečná tažení se často odehrávala na sl. území (1604-06 povstání Š. Bočkaje, 1619-24 G. Bethlena, 1642-45 Jiřího I. Rákócziho, 1678-87 I. Thökölyho, 1703-11 Františka II. Rákócziho). - Po satmárském míru 1711 získali Habsburkové v Uhrách dostatečně silnou pozici, která jim umožnila prosadit centralizační politiku, i když si uh. šlechta udržela dílčí stavovskou moc. Upevňování feud. nevolnického systému vedlo k útěkům poddaných do již. částí Uher, kolonizovaných po tureckém zpustošení; situaci poddaných nezměnila ani urbariální regulace, zavedená Marií Terezií na Slovensku 1768-73. Teprve reformy Josefa II., zejm. patent o zrušení nevolnictví z 1785, vytvořily nové podmínky především pro sl. obyvatelstvo. - Přechod od feudalismu ke kapitalismu měl na Slovensku specifické rysy dané závislostí na ekon.-polit. vývoji uh. části habsburské monarchie a převahou nesl. vládnoucích tříd, které brzdily proces utváření novodobého sl. národa v polit., ekon. i kult. oblasti. Sl. národnost tvořili koncem 18. a v 1.pol. 19.st. převážně venkovští poddaní, drobní řemeslníci, horníci a městská chudina. Většina půdy na Slovensku patřila maď. feudálům, což ztěžovalo postavení sl. poddaného rolnictva; zostřování vztahů mezi poddanými a feudální vrchností vyvrcholilo 1831 rozsáhlým rolnickým povstáním na vých. Slovensku. Nositeli sl. nár. uvědomění se koncem 18.st. stali osvícenští vzdělanci, zpravidla kat. či evang. kněží a učitelé (J. I. Bajza, J. Fándly, A. Bernolák, S. Tešedík). Proces sl. národního obrození byl poznamenán konfesionálním rozdělením Slováků na kat. většinu a evang. menšinu, z něhož vyplývala i jazyková a ideová rozdvojenost. V 80. letech 18.st. se A. Bernolák pokusil vytvořit ze západosl. dialektu spisovný sl. jazyk; jeho používání se však omezilo jen na kat. část sl. inteligence, zatímco evang. část používala i nadále biblickou češtinu. Ve 20. letech 19.st. vyzdvihl sl. básník a nár. buditel J. Kollár ideu slovanské vzájemnosti a nár. rovnoprávnosti, jež výrazně ovlivnila další rozvoj sl. nár. hnutí a zvl. zapůsobila na mladou generaci sl. inteligence v čele s Ľ. Štúrem. Štúrovci, vstupující ve 30. letech do nár. osvob. zápasu, byli představiteli kvalitativně nové etapy sl. nár. obrození. Dosavadní jaz. a kult. nár. hnutí přeměnili v hnutí národně politické, navázali spojení se širokými lid. vrstvami a snažili se aktivizovat jejich nár. povědomí. 1843 kodifikovali středosl. nářečí jako spisovnou slovenštinu a prohlásili Slováky za samostatný národ; 1844 zal. celonár., nadkonfesionální spolek Tatrín, 1846 začali vydávat první sl. polit. list - Slovenské národnje novini. V rev. období 1848-49 vyvinuli značnou polit. aktivitu, přičemž nár., osvob. boj spojovali se zápasem za burž. dem. přeměny společnosti. 10. 5. 1848 byl na poradě představitelů sl. nár. hnutí v Liptovském Mikuláši přijat sl. národně polit. program (Žiadosti slovenského národa), požadující mj. respektování nár. rovnoprávnosti, zavedení všeob. volebního práva, úplné zrušení poddanství, svobodu tisku a shromažďování. Uh. vláda odpověděla na tyto požadavky perzekucí sl. politiků (mnozí z nich nuceni odejít ze země) a represí rev. vystoupení sl. rolníků a horníků. Představitelé sl. národa (Ľ. Štúr, J. M. Hurban) hledali pak podporu u Slovanského sjezdu v Praze; po porážce červnového povstání se uchýlili do Vídně, kde v září 1848 zal. Sl. nár. radu a připravovali odboj proti uh. vládě. Nacionalistické postoje vůdců maď. rev., odmítajících dem. řešení národnostní otázky v Uhersku, vedly k tomu, že se představitelé sl. nár. osvob. hnutí nakonec orientovali na Vídeň a po vypuknutí ozbrojeného konfliktu mezi Maďary a vídeňskou vládou se zapojili do boje proti maď. revoluci. Sl. nár. rada zorganizovala dobrovolnický sbor, který bojoval v zimě 1848-49 a na jaře 1849 spolu s císařským vojskem proti silám maď. rev. vlády. Po porážce revoluce v Uhrách však rakouská vláda potlačila i slovenské národní hnutí a 1850 byl i na Slovensku nastolen režim bachovského absolutismu. - Postavení a vývoj sl. národa ve 2.pol. 19.st. byly podmiňovány nedůsledným odstraněním poddanství, zachováním hosp. i polit. nadvlády maď. vládnoucích tříd a stupňováním národnostního útlaku. V 50.-60.letech 19.st. došlo na Slovensku k výraznějšímu rozvoji železářství a některých odvětví potravinářského prům. (cukrovarnictví, lihovarnictví, mlynářství). Přesun prac. sil do prům. byl však stále minimální. Více než polovina půdy na Slovensku stále zůstávala v rukou maď. velkostatkářů. Po pádu bachovského absolutismu a vydání Říjnového diplomu 1860 se nově aktivizovalo i sl. nár. hnutí, reprezentované J. M. Hurbanem, S. Moysesem, K. Kuzmánym, J. Palárikem, Š. M. Daxnerem ad. Nár. shromáždění v Martině 6.-7. 6. 1861 přijalo nový nár. polit. program Memorandum národa slovenského, požadující uznání svébytnosti sl. národa, autonomní sl. nár. území (tzv. hornouh. sl. Okolie), rovnoprávnost slovenštiny, boj za autonomii v Uhersku apod. Memorandum bylo však vládnoucími kruhy v Budapešti a ve Vídni odmítnuto. V širším měřítku se začala rozvíjet sl. lit., kult. a osvětová činnost; byla zal. čtyři sl. gymnázia a 1863 i sl. celonár. kult. instituce - Matica slovenská. Po obnovení župní samosprávy a činnosti uh. sněmu 1865 a zejm. po rak.-uh. vyrovnání 1867 (jímž Slovensko připadlo do rámce Zalitavska) zesílil národnostní útlak Slováků ze strany maď. vládnoucích tříd, usilujících o přetvoření mnohonárodnostního Uherska v maď. nár. stát, a to i cestou násilné maďarizace nemaď. národů a národností. 1874-75 byla uh. vládou zrušena sl. gymnázia a 1875 zastavena i činnost Matice slovenské. Sl. politika ztratila možnost pokračovat v dosavadní orientaci na Vídeň a dostávala se postupně do defenzívy; vedle většiny sl. polit. reprezentace (Š. M. Daxner, J. M. Hurban, J. Francisci, F. Sasinek, V. Paulíny-Tóth), která se nadále přidržovala memorandového programu z 1861 (tzv. Stará škola, z níž se posléze ustavila Sl. nár. strana), se 1868 zformovala dočasná opoziční polit. skupina Nová škola (J. M. Bobula, J. Palárik, J. Mallý-Dusarov) s centrem v Budapešti, jež se zřekla požadavku auton. sl. Okolí a usilovala o dohodu s maď. vládnoucími kruhy. Ani jedné z těchto polit. skupin se však nepodařilo dosáhnout v Budapešti jakýchkoliv ústupků; maďarizace na Slovensku (zejména ve školství) se stále prohlubovala. Ekon., společenské a polit. změny v habsburské monarchii koncem 19.st. podnítily novou aktivitu ve sl. polit. životě; od 90. let 19.st. sílily v polit. praxi Sl. nár. strany tendence ke spolupráci s nemaďarskými národnostmi monarchie (Národnostní kongres 1895), především s č. nár. hnutím (1896 zal. spolek Českoslovanská jednota), reprezentované zejména skupinou tzv. hlasistů (O. Kalina, V. Šrobár, P. Blaho, A. Štefánek). Výstavba železniční sítě na Slovensku od 70.let 19.st. urychlila celkový rozvoj kapitalistického podnikání, do něhož se postupně zapojovala i formující se sl. burž. (1893 zal. Tatra-banka); její kapitálový podíl však tvořil před 1.svět. válkou pouze 3%; většinu kapitalistického podnikání na Slovensku ovládal maď. a cizí kapitál. V důsledku zhoršování ekon. a sociálních podmínek i národnostního útlaku zesílilo vystěhovalectví ze Slovenska; v letech 1867-1914 se odtud vystěhovalo více než půl miliónu osob, zejména do Ameriky. V 90.letech 19.st. se v rámci Soc. dem. strany Uherska postupně zformovalo sl. socialistické hnutí. Zač. 20.st. se jeho centrum přeneslo z Budapešti do Bratislavy, kde 1904 začaly vycházet Slovenské robotnícke noviny (red. E. Lehotský). 1905 byla zal. Sl. soc. dem. strana Uherska; od 1906 působila jako národní sekce Sociálně demokratické strany Uherska. Na přelomu 19. a 20. století pokračovala rovněž diferenciace ve slovenském politickém táboře. V rámci Slovenské národní strany, jež byla až do 1918 formálně jedinou slovenskou polit. stranou, se postupně vyhranilo několik polit. proudů; polit. konzervativnímu směru martinského centra strany (Vajanský, P. Mudroň, J. Škultéty) oponovala zejména hlasistická skupina přívrženců čechoslovakismu kolem revue Slovanský obzor a Prúdy, frakce sl. agrárního hnutí, vedená M. Hodžou, a kat. luďácké křídlo (A. Hlinka, F. Juriga), které se 1918 osamostatnilo jako Slovenská Ľudová strana. - V průběhu 1.svět. války sílily v širokých vrstvách sl. národa spolu se spontánními protiválečnými náladami i nár. osvob. snahy. Sl. vystěhovalci a zajatci vstupovali do čs. legií, docházelo k dezercím i vzpourám sl. vojáků rak.-uh. armády. V polit. vedení čs. zahr. odboje reprezentoval Slováky M. R. Štefánik; domácí odboj na Slovensku představovali zejm. M. Hodža, V. Šrobár a I. Dérer, kteří byli ve spojení s č. Maffií. 1. 5. 1918 bylo na táboře lidu v Liptovském Mikuláši požadováno právo sl. národa na sebeurčení; 24. 5. 1918 se vedení Sl. nár. strany vyslovilo pro vytvoření samostatného čs. státu a 30. května 1918 schválili vytvoření společného samostatného státu Čechů a Slováků i zástupci č. a sl. krajanských organizací v USA (Pittsburská dohoda). Od září 1918 se formovala Sl. nár. rada, jež se 30. 10. 1918 ustavila jako sl. nár. reprezentativní orgán a Martinskou deklarací vyhlásila odtržení Slovenska od uh. státu a jeho začlenění do rámce ČSR. - Vznikem ČSR byly vytvořeny zákl. předpoklady pro polit., hosp. i kult. rozvoj sl. národa. Na druhé straně vládnoucí č. burž. neusilovala o odstranění ekon. a sociálních rozdílů mezi prům. vyvinutými č. zeměmi a převážně agrárním, hosp. málo rozvinutým Slovenskem. Vztahy mezi Čechy a Slováky byly pak dále komplikovány oficiální ideol. i polit. koncepcí jednotného čs. národa (čechoslovakismu), zakotvenou v čs. ústavě z 1920 a popírající svébytnost sl. národa. Na přelomu 1918-19 byla většina území Slovenska, odkud se stáhla maď. armáda a administrativa, postupně uvedena pod kontrolu vlády ČSR, zastupované min. s plnou mocí pro správu Slovenska. 1919-20 probíhala na pařížské mírové konferenci jednání o hranicích Slovenska s Maďarskem; tyto hranice byly pak s konečnou platností stanoveny Trianonskou smlouvou z 10. 8. 1920. V téže době zesílilo na Slovensku pod vlivem VŘSR a Maď. rep. rad rev. hnutí; v červnu 1919 byla na části území vých. a již. Slovenska ustavena Sl. rep. rad (první pokus o vytvoření kom. diktatury na území Československa). Sl. proletariát se aktivně účastnil gen. stávky v prosinci 1920 a v lednu 1921 se zástupci sl. a zakarpatskou kr. soc. dem. levice vyslovili na sjezdu v Ľubochni pro vytvoření jednotné internacionální rev. děl. strany v ČSR - Komunistické strany Československa. 1922-27 existovalo na Slovensku župní zřízení; 1927-38 bylo Slovensko jednou ze 4 zemí ČSR v čele se zemským zastupitelstvem, zemským výborem a zemským prez., sídlícími v Bratislavě. Nadvláda č. kapitálu a nespravedlivá národnostní a sociální polit. vládnoucích kruhů vůči Slovensku a Slovákům obj. přispěly k růstu sl. nacionalismu a aktivity reakčních polit. sil, které dostaly záhy po vzniku ČSR polit. tribunu v Hlinkově slovenské ľudové straně (HSĽS). Narůstání ekon. problémů Slovenska byl jednou z hl. součástí luďácké nacionální i sociální demagogie, podle níž hl. příčinou hosp., sociálního a kult. zaostávání Slovenska byl č. národ, zejm. jeho pokrokové vrstvy, a Židé. Ve skutečnosti o mocenský boj polit. a ekon. neúspěšné části slov. elity, která nebyla s to své cíle konkurenčním bojem s č. burž., ale jen prostřednictvím totalitní polit. moci nacionalistického klerofašist. režimu. Proti postupně sílícímu nacionalistickému a klerikálnímu proudu ve spol. a polit. životě akt. vystupovali demokratičtí sl. politici. Ve 2.pol. 30. let - v době ohrožení ČSR nacist. Německem i domácími fašist. silami - vzrůstala aktivita i vliv HSĽS, jež navazovala kontakty s henleinovci i s maď. iredentistickými silami v ČSR. Po Mnichovu byla vyhlášena autonomie Slovenska v rámci ČSR (Žilinská dohoda z 6. 10. 1938) a vytvořena auton. sl. vláda v čele s J. Tisem; polit. moc na Slovensku uchvátila fakticky HSĽS, zahájena perzekuce židovského obyvatelstva a antifašistů. Na zákl. vídeňské arbitráže z 2. 11. 1938 okupovalo značnou část území již. a vých Slovenska horthyovské Maďarsko. - 14. 3. 1939 odtrhla sl. reakční polit. reprezentace v čele s HSĽS po dohodě s Hitlerem Slovensko od č. zemí a vyhlásila klerofašist. sl. stát - Slovenskou rep., jež byla ve skutečnosti vazalským státem nacist. Německa. Proti klerofašist. režimu Sl. rep. se záhy začal formovat odboj. Protifašist. boj sl. lidu vyvrcholil Sl. nár. povstáním, jímž začala osvobonezecká revoluce v Československu. Sl. povstalci se v něm manifestačně přihlásil k ideji společného státu Čechů a Slováků a na povstaleckém území Slovenska obnovil ČSR. V říjnu 1944 vstoupila na Slovensko Sov. armáda; v následujících měsících (do konce dubna 1945) spolu s 1. čs. armádním sborem v SSSR postupně osvobodila celé území Slovenska, jehož správu převzala Sl. nár. rada. - Po osvobození Československa začalo nové období společného života č. a sl. národa v jednotném státě. Podle Košického vládního programu byla obnovená ČSR společným státem dvou rovnoprávných národů - Čechů a Slováků; představitelkou svrchovanosti sl. národa se stala SNR se svými výkonnými orgány - pověřenectvy - jakožto nejvyššími výkonnými orgány státní správy na území Slovenska. Vztahy celostátních a sl. nár. orgánů upravovaly 3 pražské dohody z 2. 6. 1945, 11. 4. a 28. 6. 1946; státoprávní vyjádření těchto vztahů bylo pak zakotveno v Ústavě 9. května (1948). Po osvobození byl zahájen proces hlubokých ekon. a sociálních přeměn Slovenska. V rámci dvouletého plánu 1947-48 byly položeny zákl. industrializace Slovenska a začalo se s plánovitým odstraňováním hosp. nerovností mezi č. zeměmi a Slovenskem. Narozdíl od českých zemí, kde po 2. sv. válce komunisté získali popularitu a jejich moc stoupala i po volbách 1946, komunisté na Slovensku nebyli zprvu úspěšní. Dem. stranou, jež se po volbách 1946 stala nejsilnější stranou na Slovensku a získala převahu ve Slovenské národní radě a sboru pověřenců. Kom. propaganda, která se připravovala k následnému totalitnímu puči v ČSR v únoru 1948, již na podzim 1947 zinscenovala odhalení pokusu o reakční spiknutí na Slovensku, jejímž cílem bylo oslabit vliv Dem. strany (v.t. politická krize na Slovensku 1947). Po únorovém kom. puči 1948 byla Dem. strana rozpuštěna a reorganizována reorganizována ve Stranu sl. obrody. - Po únoru 1948 vstoupilo Slovensko do období hektické social. industrializace, která sice postupně zvýšila životní úroveň obyvatelstva, ale za cenu koncentrace převážně těžkého a zbrojního průmyslu na území SR (přerušení zbrojních dodávek po 1989 vedlo narozdíl od ČR ke skokovému růstu nezaměstnanosti v SR, což podnítilo nálady k rozpadu Československa na konci 1992.) Postupně byla vyrovnána hosp. i kult. úroveň Slovenska a č. zemí; Slovensko se přeměnilo v rozvinutou prům. zeměd. zemi. Zač. 50. let však došlo i k vážným chybám v národnostní politice; na jedné straně bylo přeceňováno působení industrializace na komplexní řešení sl. nár. otázky, na druhé straně byly snahy o koncepční řešení státopráv. postavení Slovenska označovány jako projevy burž. nacionalismu. Vykonstruovaná kampaň proti údajnému sl. burž. nacionalismu v řadách Komunistické strany Slovenska (po vzoru Stalinských čistek) odstranila z polit. a veř. života Slovenska mnohé význ. komunistické politiky a státníky - mj. G. Husáka, L. Novomeského a K. Šmidkeho. Vykonstruovaná obvinění ze sl. burž. nacionalismu však zůstala až do zač. 60. let otevřeným polit. problémem. Naléhavou se stávala též potřeba nové úpravy státopráv. postavení Slovenska v rámci Československa. 1960 byla oslabena zákonodárná kompetence SNR a zrušením sboru pověřenců redukovány i výkonné pravomoci sl. nár. orgánů. Potřebnou nápravu nepřinesla ani částečná opatření ke zvýšení úlohy SNR a jejích orgánů ve státně polit. životě, přijatá 1964. Definitivní úprava v rámci poválečného Československa vztahů č. a sl. národa na zákl. rovnoprávnosti byla pak uskutečněna přijetím Ústavního zákona o čs. federaci č. 143/1968 Sb., jímž se Československá socialistická republika - ČSSR stala od 1. 1. 1969 federací dvou nár. republik - Českou socialistickou republiku - ČSR a Slovenskou socialistickou republiku - SSR. Éra společného státu skončila úderem půlnoci 31. 12. 2002. Vzájemné úzce propojené vztahy mezi SR a ČR pokračují i po rozpadu společ. čs. státu, což je dáno jazykovou příbuzností, ekon. provázaností a spol. historii. 1. 5. SR stejně jako ČR vstoupilo Evropské unie a 1. 1. 2009 přijalo jednotnou E.U. měnu euro.
