první světová válka obecně
první světová válka, - válka vedená 1914-18 mezi dvěma koalicemi evropských velmocí (centrálními mocnostmi a Dohodou). P. s. v. se zúčastnilo celkem 39 států; počet mobilizovaných vojáků přesáhl 70 mil. mužů, z nichž 10 mil. padlo a 20 mil. bylo zraněno; válečné náklady překročily 200 mld. dolarů. Válka skončila vítězstvím Dohody, rozpadem Rakousko-Uherska a osmanské říše, pádem monarchie v Německu, osvobozením řady národů stř. a jv. Evropy a vznikem nástupnických států (Československo, Jugoslávie, Polsko, Maďarsko, Rakousko). Válka též zostřila lid. masy a způsobila rev. vlnu částečně vyvolanou ohlasem řijnové revoluce v Rusku (tzv. Velké říjnové socialistické revoluce - VŘSR). P. s. v. otřásla zákl. světové soustavy a podnítila nový rozmach nár. osvob. boje národů kolonií a závislých zemí. Výsledky p. s. v. byly zakotveny v tzv. versailleském, resp. versaillesko-washingtonském mírovém systému, který byl 1919-21 nadiktován vítěznými mocnostmi poraženým zemím a znamenal zásadní změnu polit. mapy světa. Válka neodstranila rozpory, ale dále zostřila nerovnoměrný vývoj světa, který vyústil později vyústil ve velkou hospodářskou krizi (20. léta 20. století) a v poraženém Německu pomohl vytvořit zárodky druhé svět. války (1939 - 1945). - P. s. v. byla důsledkem nerovnoměrného ekon. a polit. vývoje evropských mocností během průmyslové revoluce, projevujícího se v zápase o sféry vlivu, o kolonie, zdroje surovin a odbytiště; zejm. pak byla důsledkem zostření těchto rozporů mezi Velkou Británií, nejst. mocností s nejrozsáhlejší kolon. říší, a Německem, jež v druhé polovině Velkou Británii hospodářsky předstihlo a chtělo na úkor její moci rozšířit své dosud omezené kolon. panství a otevřít si přístup k ropným polím na středním východě či střední Asii. Německo usilovalo o anexi nových území při své záp. a zejm. vých. hranici, o rozšíření svého vlivu na Balkán a do oblasti Blízkého a Stř. východu a o vybudování rozsáhlé kolon. říše v Africe, čímž by celkově dosáhlo postavení hegemona v Evropě. Rakousko-Uhersko si od vítězné války po boku Německa slibovaly především upevnění své vnitropolitické situace, zastavení odstředivých tendencí některých národů monarchie a získání dalších území na Balkáně. Velká Británie usilovala o porážku Německa a o rozdělení osmanské říše. Francie chtěla oslabit postavení Německa v Evropě a získat hosp. význ. území Alsaska-Lotrinska a event. část Porýní bohaté zásobami uhlí. Cílem carského Ruska bylo vytlačení něm. vlivu z Turecka, ovládnutí černomořských úžin, oslabení rak.-uh. pozic na Balkáně a event. získání Haliče. Japonsko se snažilo rozšířit svůj vliv v Číně na úkor Německa. záminkou k rozpoutání války se stal atentát srb. nacionalistů na Františka Ferdinanda d'Este rak.-uh. následníka trůnu 28. 6. 1914 v Sarajevě. Obě seskupení byla na válku připravena a jejich diplomacie se nesnažila nebezpečí konfliktu odvrátit. Součástí válečné demagogie podporované tiskem se stal šovinismus. Vzájemné vypovězení války a mobilizace se tak nesetkaly - zejm. u Němců, Rakušanů a Francouzů - s odporem dem. sil; u mobilizovaných vojáků převládal většinou názor, že válka bude rozhodnuta v krátké době. - Válečné operace vedly záhy k zformování tří hl. front: záp. (Německo proti Francii a Velké Británii), vých. (Německo a Rakousko-Uhersko proti Rusku) a balk. (Rakousko-Uhersko proti Srbsku). Počet válčících států se dále rozšiřoval, vznikla it. fronta a další fronty v Asii, na straně Dohody vystoupilo Japonsko a později USA. - Vilémovské Německo chtělo dosáhnout bleskového vítězství nad Francií dříve, než zmobilizuje Rusko; něm. armáda vpadla do neutrální Belgie, přinutila fr., belg. a brit. vojska k ústupu a ohrozila Paříž. 5. 9. se rozpoutala bitva na Marně; postup něm. armád byl zastaven a pohyblivá válka se změnila ve válku poziční (linie fronty vedla v délce 800 km od Sev. moře až ke švýc. hranicím). K zastavení něm. postupu na západě význ. napomohla rus. ofenzíva proti Německu ve vých. Prusku a proti Rakousko-Uhersku v Haliči. Zatímco něm. armáda odrazila rus. útok u Tannenbergu, rak.-uh. vojska byla nucena ustoupit z vých. Haliče a Bukoviny a rus. armáda překročila hranice Uher a postoupila až ke Krakovu. 29. 10. 1914 vstoupilo do války na straně centrálních mocností Turecko (osmanská říše); vytvořily se fronty v Zakavkazsku, Mezopotámii, na vých. hranici Sýrie a Palestiny. 23. 5. 1915 vstoupila do války na straně Dohody Itálie. Na záp. frontě byla svedena řada těžkých bitev, které však nepřinesly výraznější změny v linii fronty. Až v průběhu něm.-rak. ofenzívy proti Srbsku v říjnu 1915, kdy se k centrálním mocnostem připojilo Bulharsko (11. 10.) a byla zmařena tzv. dardanelská operace brit. a fr. vojsk, ustoupila srb. armáda přes Albánii na ostrov Korfu. Současně rak.-uh. jednotky okupovaly území Černé Hory (leden 1916) a část Albánie. Dohoda poté upustila od přímých bojových akcí proti Cařihradu (dnešní Istanbul), připravovala však otevření nové fronty u Soluně (Řecko) a postupně nabývala převahy nad Tureckem v Malé Asii a v Palestině. Opakované pokusy něm. armády o prolomení záp. fronty, stabilizované od podzimu 1914, skončily neúspěchem v bitvě u Verdunu (únor-září 1916) a na Sommě (červenec-listopad 1916); k něm. nezdaru přispěla rus. ofenzíva v Haliči v červnu 1916. 27. 8. 1916 vstoupilo do války po boku Dohody Rumunsko; jeho armáda byla však záhy zcela poražena něm. a rak.-uh. vojsky a do konce 1916 celé území Rumunska okupováno centrálními mocnostmi. Bezohledná ponorková válka, jíž chtělo Německo porazit brit. nám. blokádu, přispěla ke vstupu USA do války na straně Dohody (6. 4. 1917), jež tím získala ekon. význ. spojence. V dubnu až květnu 1917 zahájila britská a fr. vojska na záp. frontě ofenzívu, která však nepřinesla očekávané úspěchy. - V průběhu válečných let postupně narůstal odpor širokých lid. mas proti válce. Ruští bolševici tento odpor dokázali přetvořit ve svůj největši politický kapitál. Bulh. těsňaci a skupina K. Liebknechta v něm. soc. dem. též usilovali o získání moci na vlně odporu k válce. Výrazem snah o soustřeďování protiválečných sil v social. hnutí se staly mj. zimmerwaldská (1915) a kientalská (1916) konference. Protiválečné hnutí pak vyvrcholilo 1917 v Rusku za únorové rev., po níž následoval faktický rozklad vých. fronty, který vyvrcholil po komunistickém převratu v 1917. Koncem 1917 uzavřela sov. Rusko uzavřelo příměří s centrálními mocnostmi a posléze podepsalo brestlitevskou mírovou dohodu (3. 3. 1918). Tím si bolševici uvolnili ruce pro boj s oponenty komunistického puče, kteří byli podporováni zahr. intervenci. - Uvolnění ozbrojených sil centrálních mocností z vých. fronty bylo využito k jejich novému náporu na záp. a it. frontě. Od května 1918 se však situace Dohody začala trvale zlepšovat v důsledku přísunu voj. jednotek, válečného materiálu a potravin z USA. 18. 7. 1918 začala hl. ofenzíva Dohody na záp., 17. 9. na soluňské a 24. 10. na it. frontě. Po kapitulaci Bulharska (29. 9.) a Turecka (30. 10.) se zhroutilo Rakousko-Uhersko (31. 10.) a rozpadlo se na jednotlivé nár. státy. 3. 11. bylo podepsáno v Padově příměří s Rakousko-Uherskem, 11. 11. 1918 v Compiègne s Německem, kde 9. 11. vypukla revoluce. Mírové smlouvy s Německem a jeho spojenci byly pak uzavřeny na pařížské mírové konferenci 1919-20. V.t. první světová válka v datech 1914 - 1916 a první světová válka v datech 1916 - 1918.
