Židé národ
Židé, hebrejsky Jehúdím, lat. Judaei - v hist. a etnickém smyslu název potomků izraelských kmenů, obyvatel starověké Palestiny (Židé); ozn. vyznavačů monoteistického náb. (viz židovské náboženství), opírajícího se o Starý zákon, zpravidla stoupenců judaismu, Izraelitů (židé). V souč. tvoří židovské obyv. v etnickém nebo náb. polit. smyslu většinu obyvatel státu Izrael. - Od 14.st. př.n.l. pronikaly židovské kmeny žijící na Arab. poloostrově do Palestiny. Kolem 1220 př.n.l. lze již hovořit o kmeni Izrael (události spojené s údajným odchodem Izraelitů z eg. zajetí, tzv. exodem, líčí v myticko-legendární rovině starozákonní kniha Exodus. Izraelité zvítězili nad Chetity, Kananejskými a Filištínskými a kolem 1000 př.n.l. vytvořili jednotný stát s králi Saulem a Davidem a s hl.m. Jeruzalémem. Král. se rozpadlo po smrti krále Salomouna ve dva státy: Izrael na severu a Judsko na jihu. 722 př.n.l. byl Izrael dobyt Asyřany a 578 př.n.l. Judsko Babylóňany (vedenými Nabukadnesarem II.), přičemž byl zničen Jeruzalém a Židé byli odvedeni do babylónského zajetí (586-538 př.n.l.). Polit. otřesy vyvolávaly již od 6.st. př.n.l. emigract Židů do nejrůznějších oblastí, tzv. židovskou diasporu. Na druhé straně společné monoteistické náb. pomáhalo stmelovat Židy ve vyhnanství, zároveň v nich podněcovalo silné city náb. odlišnosti a nacionální "vyvolenosti" proti jiným národům; 538 př.n.l. se část Židů vrátila zpět do Judska. V 1.st. př.n.l. ovládli Judsko Římané, kteří definitivně pokořili Židy v roce 70 n.l., rozbořili jeruzalémský chrám a po neúspěšném protiřímském povstání Bar Kochby 132-135 n.l. vyhnali Židy z Palestiny; centrem žid. diaspory se stal Egypt, zejm. Alexandrie. - V Babylónii a Palestině vytvořili židovští učenci talmud - židovský zákoník, zal. na výkladu tóry. V Egyptě přijali Židé helénistickou kult. a řečtinu. Kult. rozkvětu dosáhli především Židé žijící v záp. islámské oblasti (muslimské Španělsko), tzv. Sefardové, kteří přinesli do Evropy díla arab. vědců a pokrokových filozofů, čímž pomáhali připravovat půdu pro evr. renesanci. Koncem 15.st. však ztratili své pozice a byli z Pyrenejského poloostrova vyhnáni. Jinou skupinu žid. diaspory vytvořili Židé v Německu, ve stř. a vých. Evropě - tzv. Aškenázové či "němečtí Židé". Ti si vytvořili z něm. dialektu zvl. jazyk - jidiš. Byli všemožně hosp. i spol. omezováni; za možnost usadit se v zemi a tzv. ochranu byli nuceni platit panovníkovi nebo místním feudálům tzv. žid. daň. Rozptýleni v různých oblastech podléhali Židé silnější anebo slabší asimilaci. Ve středověku se usazovali ve zvl. částech měst (ghetta) - zpočátku dobrovolně, od 13.st. nuceně. Žid. obyv. ghett (jeho počet byl zpravidla úředně limitován) netvořilo sociálně homogenní skupinu; vedle chudých Židů, zabývajících se drobným obch. i řemesly, vytvářela se zde vrstva bohatých žid. obchodníků, lichvářů a posléze bankéřů. Feud. panstvo hojně využívalo žid. finančníky pro své peněžní manipulace, zároveň však často obviňovalo Židy jako vykořisťovatele kř. obyv., perzekvovalo je, popř. proti nim organizovalo náb. zdůvodňované pogromy, jež měly ve skutečnosti odvést pozornost od hlubších příčin sociálních zlořádů. Tak křižáci zdecimovali židovské obyv. v Palestině 1099-1291, 1290 byli Židé vyhnáni z Anglie, 1394 z Francie, 1492 ze Španělska; 1348-51 pod záminkou morové epidemie propukaly pogromy téměř ve všech zemích Evropy, což mělo za následek početnou emigraci Židů ze stř. Evropy do Polska a Ruska. Amer. boj za nezávislost 1775-83 a fr. burž. rev. konce 18.st. vyhlásily i vůči Židům burž. zásady rovnoprávnosti, jež alespoň formálně vstoupily v platnost v průběhu 19. století v celé Evropě. Po pogromech na Židy v carském Rusku 1880-81 došlo k rozsáhlé emigraci Židů do záp. Evropy a USA. Většina Židů se postupně asimilovala. Zároveň koncem 19.st. se formovalo mez. žid. nacionální hnutí - sionismus, jehož inspirátorem a hl. ideologem byl T. Herzl a jehož nositelem se stala žid. inteligence a burž. Cílem sionismu bylo založení, resp. obnova samostatného žid. státu v Palestině. Navenek byl sionismus reakcí na antisemitismus, avšak ve své podstatě vyjadřoval zájmy žid. obyv., odmítající asimilaci Židů s národy, mezi nimiž žili. Vzrůstající antisemitismus využíval postoj části kat. církve, nepřátelský vůči Židům, a podněcoval rasové štvaní. Nejbrutálnějšími formami antisemitismu se vyznačoval nacismus: 1935 norimberské zákony, 1938 křišťálová noc - pogrom na celém území tehdejšího Německa, od 1940 masové deportace Židů do koncentračních táborů, 1943 zničení varšavského ghetta, kde bylo krvavě potlačeno povstání; od 1941 systematicky prováděný plán "konečného řešení" žid. otázky, tj. genocidy; v nacist. koncentračních táborech bylo umučeno a zavražděno na 6 mil. Židů. - Po 1. a zejm. po 2.svět. válce zesílilo vystěhovalectví Židů do Palestiny. 1948 byl z rozhodnutí Valného shromáždění OSN zřízen žid. stát Izrael. Většinou mluví jazykem země, ve které žijí, část mluví i jazyky jidiš a ivrit (novohebrejština), který je oficiálním jazykem státu Izrael. V.t. Židé - české země, židovské náboženství.
