Hegel Georg
Hegel Georg Wilhelm Friedrich, 27. 8. 1770 Stuttgart - 14. 11. 1831 Berlín, něm. filozof; nejvýzn. představitel a dovršitel něm. klas. ideal. filozofie; tvůrce systematické teorie dialektiky na zákl. obj. idealismu. Pův. studoval teol., potom působil jako domácí učitel v Bernu a ve Frankfurtu nad Mohanem a od 1801 jako prof. na univ. v Jeně; zde společně s F. W. J. Schellingem vydával kritický filoz. čas. Po přerušení činnosti univ. za fr. okupace redigoval v Bambergu místní noviny. Od 1808 ředitel gymnázia v Norimberku, od 1811 prof. univ. v Heidelbergu a od 1818 v Berlíně. - Východiskem H. filozofie byla filoz. Kantova a Fichtova; záhy však (mj. pod Schellingovým vlivem) přešel od subjektivistického transcendentálního idealismu k ideal. abs. Jestliže Kantova kritická filoz. byla převážně noetická, Fichtova etická, pak filoz. Hegelovu charakterizuje výrazný smysl pro historii a vývoj duchovní kultury. Již v raných dílech interpretoval H. judaismus, antiku a kř. jako řadu stupňů ve vývoji ducha. Ve Fenomenologii ducha (1807), líčí H. duchovní kulturu lidstva v zákonitém vývoji od prvních záblesků vědomí až k uvědomělému zvládnutí vědy. Svou dobu pokládal H. za přechod k vyšší kult. formaci, pod jejímiž obrysy lze rozeznat některé zákl. rysy burž. spol. Fr. burž. revoluci přivítal, ale jako stoupenec rev. shora odsoudil jakobínskou diktaturu. Zastával burž. svobody a zrušení feud. omezení; právě tyto postoje jej však v berlínském období vedly k idealizaci pruských spol. a polit. poměrů, v nichž chtěl vidět takový stupeň realizace burž. svobod, kterého zdaleka nebylo dosaženo. - H. prvý vytyčil úkol vypracovat celkové dial. pojetí světa, tj. přírody, dějin a myšlent, jako procesu, v němž se při nesmírné proměnlivosti forem uskutečňuje vývojová zákonttost. H. měl encyklopedické vzdělání, studoval hist., ekon., vědy právní a státní, mat. a přír. vědy, měl však i důkladné znalosti z liter. a umění. Navazuje na předchozí vývoj dial. v něm. filozofii, vytvořil obj. ideal. systém, zal. na principu identity bytí a myšlení. Filoz. může být podle H. pouze ideal., neboť jejím předmětem je obecné a to může být jen ideální. Přitom přijímá nekriticky jednostranné pojetí hmoty v metafyzickém mater. jako něčeho pouze smyslově předmětného. Rozvinul myšlenku, podle níž přír. i dějinný svět proniká a ovládá duchovní princip, abs. idea (výraz Hegelova abs. idealismu), svět. duch (spiritualismus) nebo pojem (panlogismus), jenž se v přírodě a dějinách projevuje (zpředmětňuje) a jako akt. duchovní činitel plodí v dial. tvůrčím aktu ze sebe svět. Příbuznost s teol. koncepcí stvoření světa bohem je očividná, avšak na rozdíl od teismu Hegelova abs. idea nabývá vědomí, vůle a osobnosti teprve v člověku, existujíc před člověkem jen jako vnitřní zákonitá nutnost. Hegelova představa o tvůrčím duchu přenáší do kosmických rozměrů model tvůrčí lidské činnosti. Abs. idea se nejprve nachází ve stavu ,,o sobě" jako reálná potence, protože však obsahuje vnitřní protiklady, přechází z možnosti ve skutečnost, objektivuje se v čase a prostoru v podobě přírody a později lidských dějin. Přírodu vykládal H. jako "jinobytí ideje", která proto sama nemůže být nositelkou vývojového procesu, v dějinách však idea přichází v procesu progresívního vývoje k vědomí sebe sama a dosahuje stadia "bytí pro sebe" ve filoz. idealismu Hegelem završeném. Filoz. dial. idealismus spojoval H. v politice s obhajobou konstituční monarchie. - Svůj obecný obsah vyjevuje abs. idea ve formě systému kategorií, počínajícím nejabstraktnějším bytím a nebytím přes empirické bytí, kvalitu, kvantitu, míru, ap. až k nejkonkrétnějším pojmům, jako skutečnost, chemismus, organismus a poznání. V Hegelově schématu duch procitá k sebeuvědomění nejprve ve slově, řeči, jazyku; prac. nástroje, materiální kultura se pak jeví jako pozdější objektivace téže tvůrčí síly ducha neboli pojmu. Ústřední místo v jeho dial. zaujímá kategorie rozporu jako jednoty vzájemně se vylučujících a zároveň vzájemně spjatých protikladů, tj. polárních pojmů. Protiklady jsou hybnou silou vývoje ducha vůbec. Přitom pohyb se podle H. děje od abstraktního ke konkrétnímu, tj. ke stále bohatším a plnějším výsledkům. H. soudil, že protiklad nestačí pojímat jen jako logickou negaci, jako antinomií, nýbrž hlouběji a konkrétněji, neboť antinomičnost se realizuje a zároveň se ruší, "snímá". H. rozpracoval obecné formy dial. a formuloval její zákl. zákony. Rozpor pochopil jako zdroj a hl. obsah každého vývojového procesu. Z hlediska dial. metody, kterou v této podobě vytvořil, pak kriticky posuzoval nejen ryze filoz. otázky, ale též různé oblasti soudobé kultury. H. nevytvořil samostatnou teorii poznání, avšak z hlediska své dial. podal hlubokou kritiku agno.sticismu, subj. idealismu, zejména Kantova a Fichtova, odmítl jednostrannosti senzualismu a empirismu, uznávaje zároveň zkušenost za velký plodný princip i ve filoz.; rozvinul učení o pojmu v jeho funkci výrazu obecného a podstatného; ve filoz. přírody se sice jeho spekulativní apriorní stanovisko, nahrazující konkrétní zkoumání, projevilo nejzřetelněji, avšak i zde postihl některé aspekty obj. dialektiky přírody, vztahy částí a celku v organismu, dialektiku obecného a zvláštního, pojetí pohybu jako bezprostřední jednoty prostoru a času, aj. Hegelova dial. kritika metafyzických a mechanistických předsudků se však pojí s nekritickou reprodukcí a apologetikou četných dogmat a předsudků, jež byly vlastní jeho době. Tento rozpor se projevuje jak v jeho logice, tak ve filoz. přírody a filoz. ducha, jež tvoří po "logice" druhou a třetí část jeho Encyklopedie filozofických věd . Filoz. ducha člení H. na filoz. práva, dějin, est., filozofii náb. a dějiny filoz. Jeho učení o obj. duchu mělo nesmírný význam pro další vývoj sociol. a sociální filoz. Obj. duch zahrnuje u H. oblast spol. života a je chápán jako nadindividuální celostnost, přesahující jednotlivá individua a projevující se skrze jejich rozmanité vztahy. Realizuje se v právu, morálce a mravnosti, přičemž mravností rozumí H. stupeň objektivace lidské svobody v rodině, občanské spol. a státu. H. vyjádřil i některé protiklady burž. spol., polarizaci bídy a blahobytu, jednostranný vývoj lidí v podmínkách dělby práce aj. Dějiny chápal jako vývojový proces ducha ve vědomí svobody, uskutečňující se prostřednictvím ducha jednotlivých národů, které se vystřídají v hist. procesu podle toho, jak plní své hist. poslání. Myšlenku obj. zákonitosti, jež si razí cestu nezávisle na přání jednotlivých osob, vyjádřil H. i v představě "lsti světového rozumu": svět. rozum využívá individuálních sklonů a vášní, aby dosáhl svých vyšších cílů. To ovšem předpokládá, že dějiny jsou chápány jako duchovní činitel. Nad spontánnost uspokojování bezprostředních potřeb se povznášejí podle H. jen "světodějná individua", "hrdinové dějin", kteří si uvědomují, co je v dané době hist. úkolem, a kteří působí jako zprostředkovatelé mezi obj. duchem a jednotlivci. H. prohloubil pojetí hist. pokroku jako stupňovité řady dial. negací; ke každé etapě přiřazoval některý ze "světově historických národů" (Peršané, Řekové, Římané a další). Rozvoj takových národů považoval za hist. pokrok, po němž následuje úpadek v důsledku vnějších nebo vnitřních protikladů. Ve velkých kolizích svět. dějin, v nichž se střetá starý princip s novým, spatřoval uzlové body hist. pokroku. Tyto závažné ideje razily cestu věd. historiografií. H. věnoval též pozornost konfliktům spol. skupin, v nichž viděl koncentrát obj. rozporů; tyto rozpory však chápal většinou jen v jejich politickoideol. výrazu, nikoli jako reflex materiálních podmínek. - Hegelova estetika, zaměřená proti naturalismu, přinesla obsahovou charakteristiku krásna jako smyslového projevu myšlenky, která se nevyjadřuje v abstraktně logické, ale ve smyslově názorné podobě. Umění členil podle vztahu ideje a jejího zobrazení na symbolické, v němž vnější obraz jen poukazuje na myšlenku (sem řadil orientální umění), na klas., kde idea a její zobrazení si odpovídají ve vzájemné vyváženosti (umění antiky), a na umění romantické, při němž duchovní prvek, "hlubiny nitra" a nekonečnost subjektivity dominují nad vnější formou (středověké kř. umění a novodobé umění evr.). - V dějinách filoz. neviděl sbírku nahodilých mínění, ale proces, v němž se zákonitě uskutečňuje myšlenkový pokrok lidstva. Přitom formuloval důležitý princip o jednotě logického a historického. Filoz. vývoj chápal jako řadu dial. negací, v nichž cenné výsledky minulosti se uchovávají a dále rozvíjejí. H. ovšem spatřoval ve svém idealismu vyvrcholení dějin filoz., a proto v líčení dějin filoz. vyzdvihoval obj. idealisty na úkor filoz. materialistů. - V etice kritizoval H. normativní morálku, jejímž vrcholem byla kantovská a fichtovská etika, redukující se na příkazy a povinnosti; proti ní stavěl své pojetí morálky, již nazýval mravností a kterou chápal jako praktickou realizaci ctností ve vzájemných vztazich jednotlivců; i zde nepřekonává obj. idealismus, neboť mravnost zůstává ideálním vztahem, realizací pojmu, který se ztělesňuje v rodině, spol. korporacích a zejména ve státu. - Přes výraznou tendenci k filoz. monismu obsahuje H. učení řadu vnitřních protikladů, např. mezi dial. metodou a ideal. systémem nebo ve vztahu k náb., které se potom projevily ve spol. a dějinném působení Hegelova učení. Hegelova škola se brzy rozdělila na konzervativní pravici, radikální levici a kompromisní střed.
