dialektika
dialektika [dy-ty-], z řec. dialektiké techné - umění vést rozhovor či spor - učení o nejobecnějších zákonitých souvislostech a vývoji bytí a myšlení; na něm je založena metoda tvůrčího poznávání a jednání. D. je filoz. věda, věd. metoda myšlení a metoda tvoření vůbec. Teorie d. tvoří organickou součást svět. názoru. Jejím jádrem jsou dva zákl. principy: princip všeob. souvislosti jevů a princip vývoje. Tyto univerzální zákonitosti vysvětluje a dále rozvíjí dial. soustava kategorií a zákonů, která sama hist. vznikla a hist. se rozvíjí. D. se vyvíjela v boji s metafyzikou jako antidial. způsobem myšlení. - Lidské myšlení a poznání nese od samého počátku dial. rysy; proto lze říci, že d. vznikla zároveň se vznikem člověka a lidské spol. Míra a úroveň dialektičnosti myšlení závisí ovšem na stupni rozvoje spol. praxe a jemu odpovídajícím stupni poznání reálné obj. d. Bez respektování určitých elementárních dial. souvislostí není totiž možná orientace člověka ve světě, ani změny světa v zájmu člověka. Filoz. výklad této reálné d. se však objevuje až se vznikem filozofie. Prvopočátky filozofické d. sahají až do nejst. kultur zemí Dálného východu, zejména Číny, a Indie; zralejších forem však nabyla d. v antice, zejména v řec. filoz., která vytvořila nepomíjející příklady dynamického a celostního myšlení ve vnitřních protikladech. - Slovo d. poprvé užíval Sokrates pro umění vést dialog jako spor vycházející z oboustranného zájmu účastníků na vyjasnění problému a na poznání pravdy pomocí kladení otázek a střetání názorů. U Sokrata, a ještě více u Platóna, zahrnovala d. logické operace členění a spojování pojmů a tvoření správných definic. Ant. živelná d. byla však též určitým pojetím vesmíru, který byl chápán jako věčný, ale uvnitř něho byly zjišťovány nepřetržité procesy změn, vznikání a zanikání, boj a přeměna protikladů. U Platóna rovněž není d. jen ujasňováním pojmů, ale především postupem, který vede k postižení skryté podstaty bytí. Aristoteles, který na rozdíl od výrazně idealistické d. Platónovy přibližoval d. logice a zkoumání reálného světa, d. chápal mj. jako vědu o možném a pravděpodobném a podal příklady dial. interpretace některých kategorií. Stoicismus přispěl k d. mj. charakteristikou log. kategorií na zákl. jazykové analýzy, promítaje při tom své učení o slovu (logu) do obj. skutečnosti. V novoplatonismu, jehož mystické ladění reflektovalo blížící se konec ant. světa, se rozvinuly zvláště ideje hierarchického uspořádání jsoucna, myšlenky o rozdvojování jediného a o věčném pohybu kosmu. Středověká scholastika nazývala d. formální logiku v aristotelském pojetí. Centrální ideou středověku se stala myšlenka osobního absolutna, monoteistického kř. boha. Avšak ztotožnění boha s přírodou v panteistických proudech středověku vedlo k tomu, že bůh se stal principem samopohybu samotného bytí. Renes. myšlení vyzdvihlo dial. ideje o shodě protikladů, o totožnosti maxima a minima. Přestože v novověké filoz. převládla na čas metafyzická metoda popisu, klasifikace a rozboru, rozvíjely se dial. ideje v novověké filoz. a vědě dále. Tak R. Descartes formuloval poznatek o nestejnorodosti prostoru a uplatňoval myšlenku vývoje v kosmologii. B. Spinoza prohloubil dial. pojetí substance jako příčiny sebe sama a formuloval d. svobody a nutnosti. G. W. Leibniz, vedle zákl. učení o akt. substancích odrážejících v sobě celý svět, vyslovil hluboké myšlenky o jednotě času a prostoru. Celostní koncepci d. jako všob. teorie a metody však rozvinula teprve něm. klas. filozofie. U I. Kanta dostává d. úlohu odhalovat iluze lidského rozumu, který upadá do rozporů, chce-li dosáhnout abs. hodnot. Hist. význam této koncepce byl v tom, že ukázala nutné rozpory v rozumu, což vedlo (od Kanta a jeho kriticismu) k vývoji pozitivní d. Vrcholem klas. ideal. d. je Hegelovo učení; jeho d. je univerzální, obsahuje všechny formy bytí od čistých log. kategorií až k d. historického procesu, od bytí přes podstatu k pojmu, od abstraktního bytí až po sebereflexi abs. ducha. Pojem je u Hegela subjektem, objektem í abs. ideou. Modelem Hegelovy d., rozvinuté v ideal. systém kategorií, nebyla obj. realita, ale myšlení, v němž v jediném se podle Hegelova přesvědčení opravdu realizuje dial. vznik a vývoj. Objektivně ideal. d. Hegelova byla v rozporu se vznikající novověkou reálnou d. přír. věd: s vývojovou koncepcí v geol. Ch. Lyella, s evolučním učením Lamarckovým, kosmologickou teorií Kanta a P. S. Laplacea a dalšími objevy. - Filozofie 2. pol. 19. st. se d. zříkala jako "sofistiky", "logické nesprávnosti" nebo dokonce "chorobné duchovní zvrácenosti". Marburská škola novokantovců zaměňovala d. logikou mat. pojmu funkce a popírala platnost kategorie substance. Koncem 19. st. však vzrůstá zájem o d. v iracionalistickém, subjektivistickém a pesimistickém smyslu. Novohegelovci zastávají tzv. negativní d., usuzující z pojmového protikladu na nereálnost poznávaného objektu. H. Bergson podává iracionalistický výklad protikladnosti a v jednotě protikladů spatřuje "zázrak". V existencialismu se d. traktuje relativisticky jako víceméně nahodilá struktura vědomí; d. přírody se odmítá, v přírodě "vládne pozitivistický rozum"; d. pramení z hlubin vědomí, z osobní praxe a hodí se jen k poznávání sociálních jevů. Náb. orientovaný existencialismus posouvá d. do roviny dialogů mezi člověkem a bohem. Jen v některých směrech, např. v neoracionalismu, se do jisté míry uplatňuje d. přírody. - D. se vyvíjela v boji s metafyzikou jako takovým způsobem myšlení, pro nějž je charakteristická jednostrannost, strnulost, absolutizace té či oné stránky, momentu nebo prvku v určitém strukturálním a dynamickém celku. Také metafyz. má různé hist. podoby. V antice například již Herakleitos kritizoval absolutizaci proměnlivosti věcí dovedenou až do plného relativismu. Opačnou jednostranností se vyznačovala elejská škola, vycházející z koncepce jediného, jednotného a nehybného bytí. V pojetích vesmíru se jednou svět roztavoval v proudech žhavého ohně, jindy jako by zkrystalizoval v pevnou a neměnnou skálu. V novověku vedla metafyz. k absolutizaci popisného, analytického a klasifikujícího poznání, později, zejm. při rozvinutí experimentální metody, k přeceňování izolace, jak to bylo charakteristické pro empirické obory. V boji o ideu vývoje metafyzika vývoj buď zplošťovala na kontinuální evoluci, nebo naopak vytvářela různá pojetí "tvořivého" nebo "emergentního" vývoje s iracionalistickým pozadím. Pro metafyz. způsob myšlení je typický sklon k extrémům, kolísání z jedné krajnosti do druhé na zákl. absolutizace jednou trvalosti, podruhé proměnlivosti, samostatnosti nebo podřízenosti toho kterého prvku obj. skutečnosti. - D. přírody tvoří základ tzv. objektivní d. Podle Engelsovy charakteristiky je zkušebním kamenem každé d. Dial. zákonitosti jsou především zákony pohybu a vývoje přírody; proto lze říci, že d. přírody je prvotní vůči myšlení a poznání. Teor. předpoklady d. přírody se staly objevy zákona zachování a přeměny energie, Darwinovo evoluční učení, Mendělejevova periodická soustava prvků, teorie relativity, kvantová mechanika, genetika, kyb., astrofyz. a další objevy. Fyzika se osvobodila od metafyz. představ jednoduchých a dále nedělitelných elementárních částic hmoty, dokázala, že elementární částice vznikají a zanikají, přeměňují se jedna v druhou; byly konstatovány přesné vzájemné závislosti mezi hmotností a rychlostí pohybu, mezi hmotností a energií; atributy hmoty, čas a prostor, byly objeveny ve své proměnlivé struktuře v závislosti na materiálním pohybu. Závislost kvantity a kvality se výrazně vyjevila při přechodu od mikrosvěta k makrosvětu a dále k megasvětu, kdy dochází k pozměňování mnoha zákl. fyzikálních zákonitostí a korelací. Zatímco dřívější astr. pozorovala vesmír hl. ve statické podobě, soudobá astr. přechází k dynamice vesmírných soustav a k vývoji vesmíru jako celku. Dřívější představy o chem. skladbě látek, vyjadřované pojmy atomů, molekul a makrotěles, se zpřesnily a obohatily o atomy, molekuly, radikály, ionty, komplexy, micely, mikromolekuly, makromolekuly atd. Nakolik se souč. přírodověda dostává k tomu, aby do centra své pozornosti postavila samopohyb a samovývoj jednotlivých zkoumaných objektů, natolik se obrací k d., která je orientována na vnitřní rozpornost a samopohyb jevů a každý systém chápe jako dynamicky a vnitřně členitý celek. - D. spol. života zkoumá historicko-společenskou činnost lidstva, její hybné síly; to vedlo k terorii zákonů hist. vývoje a vytvoření hist. mat. Ukázalo se, že zákl. problémy spol. života a jeho poznání jsou dial. vztahy mezi obj. a subj. v dějinách, vzájemné působení výr. sil a výr. vztahů, vzájemné působení ekon. základny, politickoprávní nadstavby a různých forem spol. vědomí; též vztahy mezi společností a přírodou, jednotlivcem a společností, problémy směny sociálně ekon. formací a další. D. chápe každý dosažený stupeň spol. vývoje jako hist. přechodný, protože ve svých vnitřních rozporech obsahuje předpoklady pro přeměnu ve formu a stupeň jiného druhu; tato kritická stránka d. však nesmí být absolutizována na úkor momentů pozitivnich, jak to činí např. představitelé negativní d. frankfurtské školy ve své "kritické teorii společnosti".
