Kant Immanuel
Kant Immanuel, 22. 4. 1724 - 12. 2. 1804, něm. filozof a vědec; zakl. něm. klas. filozofie. Celý svůj život prožil v Královci - něm. Königsberg a po 1945 Kaliningrad (do 1991 součást býv. SSSR a od 1991 Ruska), kde byl 1770-96 prof. log. a metafyz. tamější univ. V tzv. předkritickém období (do 1770) uznával možnost spekulativního poznání věcí, jak jsou samy o sobě, tj. metafyziku. V krit. období popřel tuto možnost na zákl. zkoumání forem poznání a omezenosti lidských poznávacích schopností. V předkritické periodě rozvinul tzv. nebulární kosmologickou hypotézu o vzniku a vývoji sluneční soustavy z prvotní "mlhoviny" (Allgemeine Naturgeschichte und Theorie des Himmels, Všeob. přír. hist. a teorie nebes); tato teorie poprvé vnesla do astr. myšlenku hist. vývoje přírody. Kantovo krit. období vyznačují tři kritiky (Kritika čistého rozumu, Kritika praktického rozumu, Kritika soudnosti), jimiž K. překvapil filoz. veřejnost; všechny se zakládají na učení o jevech a věcech o sobě, tvořícím jádro Kantova kriticismu. Podle K. naše poznání počíná tím, že ,,věci o sobě" působí na naše vnější smyslové orgány a vyvolávají v nás počitky; v tom je K. materialista. Pokud však jde o formy a hranice poznání, je K. idealistou a agnostikem, neboť se domnívá, že ani počitky, ani pojmy a soudy nemohou poskytnout skutečné poznání věcí o sobě, protože jsou apriorní a subj. K. se rozchází s ,,dogmatickou" teorií odrazu. Logiku dělí na všeob., jež abstrahuje formy myšlení od jejich předmětného obsahu, a transcendentální, jež se zabývá tím, co dodává poznání apriorní, obecný a nutný ráz. Staví otázku o možnosti apriorních syntetických soudů v oblasti mat., teoretické přírodovědy a metafyz. V mat. vysvětluje všeob. a nutný charakter mat. pravd tím, že prostor a čas, s nimiž mat. a geom. pracují, nemají ráz forem bytí samých věcí, ale jsou jen apriorními formami naší smyslovosti. V teor. přírodovědě podmiňuje možnost apriorních syntetických soudů 12 kategorií, jež jsou jako "čisté pojmy" apriorní. Přírodověda svůj předmět neobjevuje, nýbrž jej sama vytváří. V metafyz. pak dochází k závěru, že všechny tři spekulativní disciplíny tradiční filoz. - racionální psychol., kosmologie a teol. - jsou ve skutečnosti pseudovědy. Tak bůh nemůže být objeven ve světě jevů, a tedy ani dokázán, ani vyvrácen. Proto je náb. věcí víry a nikoliv poznání. Avšak podle K. víra v boha je přesto nutná, neboť bez ní nemůžeme uvést v soulad požadavky našeho svědomí s nepopiratelnými fakty zla ve světě. Velikou úlohu sehrála ve vývo-ji filoz. Kantova kritika racionální kosmologie. Její nároky vedou podle K. nutně k rozumovým antinomiím konečnosti a nekonečnosti světa, nekonečné nebo konečné dělitelnosti hmoty, nutnosti a svobody. Rozum je tedy antinomický a dial. samou svou podstatou. Avšak K. odmítá uznat, že by tato kosmologická dial. mohla být přibližným odrazem rozporností reálného světa, a pokládá ji proto za ryze subj., za ,,logiku zdání". V etice vycházel z přesvědčení, jež si utvořil pod vlivem J. J. Rousseaua, že lidská osobnost představuje cíl sám o sobě a nesmí být pokládána za pouhý prostředek k realizaci jakýchkoliv jiných úkolů, i kdyby to bylo třeba všeob. blaho. Za zákl. zákon mravnosti prohlásil formální vnitřní příkaz, tzv. kategorický imperativ, odděluje při tom přísně vědomí mravní povinnosti od empirických smyslově citových sklonů. Kantova morálka je autonomní; čin je morální, je-li konán výlučně z úcty k mravnímu zákonu; v případě konfliktu mezi mravním zákonem a náklonností požaduje K. rigorózně bezpodmínečné podřízení povinnosti. Jestliže čin odpovídá morálce, ale je motivován náklonností, je podle K. pouze "legální", ne však "morální". V estetice redukoval krásno na nezainteresované uspokojení, vyvolané nazíráním est. forem předmětů. V tomto smyslu je krása subjektivní. Um. díla se posuzují jako účelná, avšak umělci nelze zvenčí jeho cíle předpisovat, est. nutnost je nutnost bez cíle. Formalistické tendence Kantovy estetiky vedly k závěru, jako by nejvyšší um. mělo být zcela samoúčelné. Avšak ani K. nebyl schopen svůj formalismus důsledně realizovat. V etice je idea člověka jako samoúčelu obsahová právě tak, jako Kantovo vyzdvihování poezie nad jiné druhy vyjadřuje určitý (obsahový) ideál. Progresívní bylo Kantovo učení o úloze antagonismů ve spol. Dosažení velikého cíle lidského rodu - "všeobecného právního občanského stavu" - je možné jen působením těch sil, které vystupují i jako zdroj boje a nepřátelství. Obdobně věčného míru mezi státy může být dosaženo na zákl. vzájemných styků, které budou výhodné pro všechny zúčastněné, např. i rozvojem mez. obch. - Kantovo učení je plné protikladů, ale právě proto zcela mimořádně zapůsobilo na další vývoj filoz. i věd. myšlení. Přímý vliv K. na J. G. Fichta, F. W. J. Schellinga a zejm. na G. W. F. Hegela, kritiky J. G. Hamanna, J. G. Herdera a F. H. Jacobiho. V 60.letech 19.st. počíná novokantovské hnutí, snažící se vytvořit na zákl. Kantových idejí ideal. systém. Kant působil i na krásnou liter. (F. von Schiller, H. Kleist). Patří mezi nejvlivnější myslitele v hist. filozofie. V.t. kantovství; novokantovství.
