Schelling
Schelling [še-] Friedrich Wilhelm Joseph, 27. 1. 1775 - 20. 8. 1854, něm. filozof, představitel něm. klas. idealismu. Studoval teologii společně s Hölderlinem a Hegelem. Prof. v Jeně, kde se sblížil s kruhem romantiků později působil v Mnichově, Erlangen a v Berlíně. V jeho filoz. vývoji se rozlišuje období přír. filoz. (kolem 1795), transcendentálního čili estetického ideal. (kolem 1800-01), filoz. identity (do 1804), filoz. svobody (do 1813) a tzv. pozitivní filozofie neboli filozofie zjevení (do konce života). Vliv Fichtův překonával pojetím přírody jako samostatné reality, "inteligence" v procesu stupňovitého vývoje; přírodu chápal jako formu nevědomého rozumu. Vztah nevědomého a vědomí zůstal v ohnisku S. pozornosti na všech etapách jeho vývoje. Dialektickou metodu aplikoval na rozbor přír. procesů, každý přír. jev chápal jako výsledek polárních protikladných sil. Využíval i přírodověd. objevů Galvaniho, Volty, Lavoisiera a dalších. Jeho naturfilozofie má výrazně protimechanistický ráz; anorg. přírodu považoval jen za nerozvinutý organismus. Působil na přírodovědce (C. Steffens, 1773-1845, C. G. Carus, 1789-1869, L. Oken), ale i na romantické básníky (L. Tieck, Novalis). S. sledoval vývojovou cestu od přírody k "já", jehož činnost člení na teoretickou a praktickou. Praktické "já", tj. vůli a morální čin, pokládá za samoúčel; ve sféře poznání je vědomí určováno nevědomou činností, kdežto v oblasti praxe určuje vědomá činnost nevědomí. V umění spatřoval S. oblast, v níž se protiklad teoretického a prakticky morálního překonává v rovnováze vědomé a neuvědomělé činnosti; proto filozofie umění, reflektující rovnováhu jinak neřešitelných protikladů, je nejen orgánem, ale i závěrem veškeré filozofie. S. filozofie umění vyjadřovala životní postoje a umělecké koncepce jenské romantiky. "Filozofie totožnosti" se soustřeďuje na pojem intelektuálního názoru, v němž absolutno nazírá sebe sama v totožnosti subjektu a objektu. Po vzoru novoplatoniků přijímá S. představu vyzařování absolutna, přičemž tato emanace a umělecká tvorba mu splývají. S. vytváří soustavu estetického panteismu, blízkého novoplatonismu a středověké něm. mystice. Ve filoz. náboženství překračuje hranice filozofie identitity, neboť absolutno tvoří svět. Stvoření světa pokládá pozdní S. za iracionální prvotní fakt. Následuje J. Böhma a F. X. Baadera a rozlišuje v bohu božskou osobu jako takovou a její prazáklad (Urgrund) v podobě temné iracionální vůle. Rozdvojením absolutna dochází k "pádu", prvotnímu hříchu, a vykoupení této viny a obnovu jednoty pokládá S. za smysl lidských dějin. Označuje filozofii za negativní, proti ní staví "pozitivní filozofii", filozofii zjevení, která má vycházet z hist. faktu zjevení boha v dějinách. Pozdní S. se sblížil s mytologií, mystikou a náboženstvím. Své přednášky o filozofii zjevení zahájil 1841 jako nástupce Hegelův na berlínské univ. za podpory reakčních kruhů s cílem "z kořene vyhladit dračí setbu Hegelova panteismu"; neměl však úspěch, vyvolal odpor pokrokové veřejnosti. S. se vzdal katedry i veřejné činnosti. - Protikladnost a proměnlivost S. názorů se odrazila v "schellingovství" jako směru či tendenci v duchovním životě Německa, Ruska a dalších zemí zejm. v l.pol. 19.st. Vlastní filoz. školu S. nevytvořil. Filozofie přírody zaujala skupinu romanticky orientovaných přírodovědců snahou o univerzální filozofickou interpretaci přírody, zejména J. V. Rittera (1776-1810), L. Okena, G. H. Schuberta (1780-1860) S. se stal jedním ze zakladatelů iracionalistického myšlení 2.pol. 19. a 20.st. Působil na A. Schopenhauera a F. Nitzsche, filozofickou antropologii M. Schelera a na existencialismus. Vlivy Schellingovy filoz. se odrazily i v modernistickém umění, freudismu a "filozofii nevědomého". - V. č. a sl. obrozeneckém myšlení se s S. naturfilozofií a filozofií identity kriticky vyrovnávali A. Smetana, J. E. Purkyně a K. S. Ammerling, na Slovensku G. Sulek; pozitivnější vztah k S. zaujali J. M. Hurban a M. M. Hodža.
