zemský mír
zemský mír, landfríd - zákaz rozbrojů a ochrana pořádku a práv. řádu v období feudalismu; vyhlašován panovníkem nebo spolkem feudálů a měst (souhrnně též nazývaným landfríd) v dobách narušení vnitřního pořádku. Doložen od 11. století ve Francii a v Německu, od 15. století v českých zemích. Z. m. navazoval v podmínkách slabé ústřední státní moci na boží míry (treuga Dei); pod stálou ochranou byly kostely, hřbitovy, pluhy a mlýny (nebezpečí hladomoru za častých feud. rozbrojů), dále duchovní, ženy, kupci a sedláci. Z. m. musel být stále obnovován. Nejstarší z. m. byly vyhlašovány v menších regionech; 1103 vyhlášen císařem Jindřichem IV. poprvé pro celé Německo. Rozpad ústřední moci v římskoněmecké říši v pol. 13.st. vedl ke vzniku spolků nahrazujících státní moc a chránících zemský mír. Václav IV. byl neúspěšný ve snaze o prosazení celoněm. landfrídu; až 1495 došlo k dohodě mezi císařem Maximiliánem II. a říšskými stavy o vyhlášení tzv. věčného landfrídu. V č. zemích se utvářely landfrídy jako seskupení šlechty a měst na ochranu pořádku po smrti Václava IV., byly podporovány Zikmundem Lucemburským; v čele landfrídů stál hejtman. Landfrídy se sdružovaly na úrovni krajů, staly se oporou politické moci stavů.
