Václav IV.
Václav IV. z dyn. Lucemburků. 26. 2. 1361 - 16. 8. 1419, od 1378 č. král a 1378-1400 řím.něm. císař; syn Karla IV. a Anny Svídnické. Jeho panovnické postavení s vysokou prestiží v tehdejší Evropě bylo dlouhodobě vytvářeno Karlem IV.; již jako dvouletý byl korunován na č. krále a stal se (do 1378) braniborským kurfiřtem; "disponoval" tak dvěma kurfiřtskými hlasy. Jako patnáctiletý zvolen a korunován řím.něm. králem. Po otcově smrti se stal hlavou lucemburské dyn.; svou moc opíral o vládu v konsolidovaném č. státě (Čechy, Slezsko, Lužice, svrchovanost nad Moravou, Lucemburskem a Braniborskem). Jeho vláda spadala do období měnících se ekon., sociálních, polit. a ideologických poměrů v Čechách (zač. hosp. stagnace, rozvoj č. měšťanstva, upevňování stavovské moci šlechty, reformní a rev. hnutí), v řím.něm. říši (oslabování její jednoty v Německu, boje ve městech i mezi říšskými městy a knížaty) i v celé feud. Evropě (krize řím.kat. církve v důsledku schizmatu, pokračující stoletá válka v záp. Evropě). I když V. IV. nemohl soudobé krizové jevy odvrátit, nebyl v důsledku svých osobních vlastností (neschopnost cílevědomě uskutečňovat svou vůli, útěky od dipl. náročných jednání k lovům a zábavám, závislost na svých oblíbencích, alkoholismus) ani schopen jim energicky a iniciativně čelit; ztratil proto svou autoritu mezi Lucemburky a jeho vláda vedla k závažnému poklesu prestiže č. státu a k oslabení panovnické moci v rámci zemí č. koruny. Již v údobí 1378-83 se v důsledku schizmatu ukázala být neúčinná polit. koncepce Karla IV., zal. na spolupráci s církví a dobrých vztazích s Francií. V. IV. zůstal stoupencem řím. papeže, jenž mu vycházel v mnohém vstříc, zatímco Francie a část říše (Václav Lucemburský, Habsburkové) podporovali papeže avignonského. V. IV. při pokusech o řešení schizmatu nezískal v říši dostatečnou autoritu; jako představitelé říšské strany podporující řím. papeže přitom vystupovali Wittelsbachové, kteří bezprostřední vliv V. IV. jako panovníka rovněž omezovali. Od 1381 sílily konflikty mezi říšskými knížaty a městskými svazy; V. IV. v zásadě podporoval knížata. V průběhu 80. let 14.st. byla narušena také Václavova panovnická autorita v Čechách, hlavně v důsledku vlivu jeho oblíbenců, kteří se někdy nevybíravými prostředky obohacovali (Z. Huler) a podporovali krále v jeho zábavách. 1384 probíhal králův konflikt s arcibiskupem Janem z Jenštejna, v němž král svou krutostí značně poškodil svou osobní prestiž (umučení Jana z Pomuku). 1385 se proti Václavovu stylu vlády postavila otevřeně č. šlechta a někteří příslušníci lucemburské dynastie. Václav nebyl schopen svou autoritu obnovit. Květen - červenec 1394 a březen 1402 - listopad 1403 zajat panskou jednotou, která ve spojení s některými Lucemburky (Jošt Moravský, Zikmund Lucemburský) převzala vládu v zemi. Pasivita V. IV. v říši vedla 1400 k jeho sesazení porýnskými kurfiřty a k volbě Ruprechta Falckého řím.něm. králem; nový panovník však bez souhlasu Lucemburků nemohl získat obecné uznání. 1404-05 stabilizoval V. IV. své postavení v Č. král. nastolením spoluvlády s panstvem; nedocílil však obnovy své vlády v říši, kde byl po smrti Ruprechta Falckého zvolen za krále Jošt Moravský. - Od zač. 14.st. stoupal polit. význ. pražské univ., na jejíž půdě se projevovaly dobové ideol., polit. a národnostní konflikty. Od 1403 probíhal spor o viklefismus, který byl převzat č. reformním hnutím; jeho hl. představitelem se stal J. Hus. 1409 potřeboval V. IV. podporu univ. pro fr. návrh na svolání koncilu do Pisy k odstranění schizmatu; protože odpůrci jeho politiky byli něm. mistři, udělil Dekretem kutnohorským většinu na univ. (3 hlasy ze 4) č. mistrům. Přibližně od 1410 již V. IV. do politického dění významněji nezasahoval. Faktickou představitelkou Č. král. a č. koruny se stala č. šlechtická obec. Zároveň se šířilo reformní hnutí a radikalizovalo se v lid. vrstvách, zejm. po upálení J. Husa v Kostnici 1415; od Husa se V. IV. po zač. přízni 1412 distancoval. V. IV. zemřel krátce po zprávě o pražské defenestraci.
