středověká filozofie
středověká filozofie, filoz. západoevropské feud. spol. rozvíjející se od pádu římské říše (5.st.) až do vzniku rané kap. spol. (14.-15.st.). Antické filoz. dědictví upadlo do zapomenutí, na zač. středověku byly známy jen práce Porfyria, Boëthiovy latinské komentáře k Aristotelovým spisům a k logice, část Platónových dialogů a spisy novoplatoniků; z Aristotela jen Organon. Znalost Aristotela se rozvíjela až ve stadiu vrcholné scholastiky, kdy byl překládán přímo z řečtiny. Filoz. se pěstovala v klášterních. školách a sloužila výhradně k výchově kněží a círk. hodnostářů. Nepředpokládalo se zkoumání skutecnosti, ale povinností filoz. bylo rozumově zdůvodnit a učinit srozumitelné všechno, co hlásala víra jako neotřesitelnou pravdu. Filoz. nebyla svobodným oborem, ale stala se "služkou teologie". Filozofie vlastně jen tlumocila filoz. aspekty kř. ideologie. Důležitou roli při formování s. f. sehrál J. S. Eriugena, který v duchu novoplatonismu a panteismu ovlivnil západoevropskou vzdělanost i lidová kacířská náb. hnutí. Při objasňování dogmat víry vyvstaly před s. f. složíté problémy vztahu jedinečného k obecnému a reálnosti obecného. V závislosti na způsobu řešení otázky vypracovala s. f. řadu hledisek, z nichž nejradikálnější byl realismus a nominalismus. Proti krajnostem těchto směrů vystoupil ve 12.st. P. Abélard. Rada jeho spisů byla církví odsouzena jako bludy, zejm. z podnětu jeho největšího nepřítele fr. mystika Bernarda z Clairvaux. V pol. 12.st. byly do latiny přeloženy hl. spisy Aristotelovy; jeho učení bylo pozvolna uznáno za filoz. zákl. kř. Od té doby působili učitelé scholastiky jako vykladači a systemizátoři Aristotela, přizpůsobovali aristotelismus svým náb. a filoz. pojmům, dogmaticky si osvojovali zastaralé prvky Aristotelova svět. názoru, odmítali hledání nového ve světě. Předními systemizátory s. f. ve 13.st. byli Albert Veliký, Tomáš Akvinský a J. Duns Scotus, který, ač sám scholastik, byl největším odpůrcem Tomášovým; jeho filoz. je augustinského ražení, i když v některých ohledech přijímá tomismus. Vedle tří systemizátorů působili ve 13.st. někteří vynikající filozofové a vědci, nejvýznačnější byl R. Bacon, v jehož učení již zazníval protest proti feud. spol. Nominalismus W. Occama je dalším rozhodnějším vykročením (vedle Bacona a Dunse Scota) k novému věku. Proti scholastice se stavěla i mystika, která kladla autoritu církve níže než svědectví vlastních smyslů a subj. poznání. K nejvýzn. mystickým filoz. patří J. Eckhart; jeho spisy mají převážně charakter kázání, jsou spíše výrazem intenzívního náb. prožívání, krouží neustále kolem věcného pole mystiky: boha a duše; jeho dílo bylo církví odsouzeno jako kacířské. - Duchovní režim středověké spol. spoutával iniciativu a myšlenkový rozlet těch. kdo se odvážili jít dále. Teprve vznik nového, kap. výr. způsobu a nového pojetí praktických a teor. úkolů vědy vedly k postupnému osvobození myšlení z područí středověké filozofie.
