Aristoteles
Aristoteles ze Stageiry, 384-322 př.n.l., nejuniverzálnější a největší ant. myslitel; zakl. log. a řady věd. disciplín. Původem z Trácie, vychovatel Alexandra Velikého, působil v Athénách, musel uprchnout jako stoupenec promakedonské strany; zemřel na Euboii. Zák Platónův; zakl. peripatetické školy. - Filoz. dělí na teor. (učení o bytí, jeho částech, příčinách a zákl.), praktickou (o lidské činnosti) a poetickou (o tvorbě krásna a užitku). V polemice s Platónovou naukou o ideách budoval svou ontologii (první filoz). Podle A. při vzniku konkrétních věcí působí 4 příčiny: látka (stálý podklad dění, trvající při změně věci v jinou; možnost), forma (určitost věci, skutečnost), účel a hybná příčina. Příčinou pohybu, řádu a dobra ve vesmíru je tzv. nehybný první hybatel. Jako filozof kolísal mezi mater. a ideal. Analyzoval zákl. myšlenkové formy (pojmy, soudy, úsudky), vytvořil první log. systém, jehož hl. částí bylo učení o kategorickém sylogismu. Vesmír považoval A. za prostorově konečný, uspořádáním a časově věčný; jeho geocentrický systém vyvrátila až novověká věda. Člověka chápal jako spol. bytost. Doporučoval vládu stř. vrstvy (tj. skupiny otrokářů), která má sledovat obecný prospěch. Otroctví považoval za přirozené. - A. vyjádřil zákl. spol. realitu své doby, na vývoj myšlení měl obrovský, různorodý vliv. Averroisté navázali na mater. a panteistické tendence, scholastikové využili některé teze k podpoře círk. dogmat. Aristotelovo dílo nejen že bylo vysoce oceňováno G. W. Hegelem a působí dodnes především svým stylem vědeckého myšlení, smyslem pro systematičnost a logiku poznání, víru v sílu lidského rozumu. Hl.díla: Metafyzika, První a druhé analytiky, Fyzika, O duši, Z Poetiky, spisu o umění, se zachovala jen část o tragédii. Definoval ji jako zobrazení uceleného děje, jehož cílem je vyvolat u diváků psychickou očistu (katarzi).
