filozofie obecně
filozofie, [řec. láska k moudrosti philosophos ]- forma spol. vědomí, orientovaná na rozdíl od mytologie a náboženství na teoretické (racionální) vysvětlení světa jako celku a místa člověka v něm, na vztahy mezi bytím a myšlením, hmotou a vědomím; učení o nejobecnějších principech bytí a poznání; ve své nejvyšší hist. formě věda o nejobecnějších zákonech struktury a vývoje přírody, lidské společnosti a myšlení. F. vypracovává zobecněnou soustavu názorů na svět, místo a poslání člověka ve světě, zkoumat jeho poznávací, hodnotové, morální a estetické vztahy ke skutečnosti. F. působí zároveň aktivně na společenské bytí, napomáhá formování kult. hodnot. - Předmět a struktura f. se historicky měnily v závislosti na vývoji společnosti, všech stránek jejího duchovního života, ale zvláště v závislosti na vývoji vědy i na pokrocích samého filoz. poznání. - F. se zrodila na úsvitě starých civilizací v Indii, Číně a Egyptě, avšak do svých klasických forem dozrála až v antickém Řecku. Slovo "filozofie" se objevuje nejprve u Pythagora a jako název zvláštní vědy u Platóna. Počátky vývoje f. spadají vjedno s počátečním vývojem vědeckého poznání. Hlavním předmětem f. poznání byla příroda; cílem prvních antických filozofů bylo nalezení společného zdroje a základu mnohotvárných jevů ve světě. S růstem speciálních poznatků a vývinem metod bádání počal proces diferenciace vědění; z nerozlišeného celku f. se počaly vydělovat okruhy matematických, astronomických, lékařských, jazykovědných a dalších poznatků. Jak se filozofické poznání prohlubovalo, formulovaly se i jednotlivé disciplíny f., jako učení o bytí (ontologie), učení o poznání (gnozeologie), učení o formách správného myšlení (logika) a dále etika, estetika a filozofie dějin. Rozvinul se staletí trvající proces vzájemného působení, součinnosti a boje mezi filozofií ("královnou věd") a speciálními vědami; ty se omezovaly převážně na empirický výzkum, popis a klasifikaci, přenechávajíce obecně teoretické otázky filozofii; f. se opět pokoušela řešit i problémy konkrétních věd bez dostatečného empirického materiálu, což vedlo k abstraktně spekulativnímu rázu filoz. úvah. V 17.-18.st. se v encyklopedických filoz. soustavách stavěla proti vědám přírodním f. přírody, proti historickým vědám f. dějin, proti vědám právním a státním f. práva a státu. Nároky této f. podat zvláštní mimoempirické vědění o světě byly zkorigovány rychlým rozvojem novověkých speciálních věd. Když se f. zřekla těchto pretenzí, mohla přesněji určit své místo v soustavě vědění a soustředit se na principy společné všemu bytí, tj. přírodě, společnosti i poznání. Zádná ze speciálních věd nemůže poskytnout analýzu výsledků všech oborů a vytvářet z nich syntézu v podobě univerzálních zákonů bytí a poznání. Metodou f. je teoretické myšlení, jež se opírá o širokou základnu všelidské zkušenosti, o výsledky všech věd a vymoženosti kultury v celku. - Východiskem každého filoz. učení (bez ohledu na to, zda si to myslitel uvědomuje) je problém vztahu myšlení a bytí, duchovního a materiálního, subjektivního a objektivního. Každá f. se konec konců ukazuje jako více či méně rozvinutá a více či méně důsledná odpověď na tuto zákl. filoz. otázku. Podle toho, který z obou principů se považuje za prvotní, původní a tvůrčí vůči druhému, dělí se a polarizují filoz. učení na materialistická a idealistická; boj těchto dvou zákl. směrů tvoří centrální osu celých dějin f. od antiky až po dnešek. Otázka vztahu hmoty a vědomí předpokládá též vyjasnění charakteru vzájemných vztahů mezi objektem a subjektem poznání. Za vztahem bytí a vědomí se objevuje fakticky vztah člověka ke světu jako celku, který v sobě zahrnuje i člověka jako svou oduševnělou a sebe sama si uvědomující součást. - Historicky nejvýznamnějšími dějišti vývoje filoz. myšlení byly Indie, Čína a především Evropa. Prvá filoz. učení vznikla asi před 2 500 lety v Indii (védy a jejich ideový protějšek lókájata, džiniismus, raná sánkhja, buddhismus), v Číně (konfucianismus, moismus, legismus, taoismus) a ve starém Řecku. Starořecká f. počíná živelně materialistickými a naivně dialektickými učeními iónské přírodní filozofie. Historicky prvou formou dialektiky byla antická dialektika, představovaná především Hérakleitem. Atomistickou variantu materialismu vytvořil Démokritos, v jehož učení pokračovali Epikúros a Lucretius. Idealistická učení se formovala proti materialismu nejprve u eleatů a pythagorejců, později u Sokrata. Zakladatelem objektivního idealismu se stal Platón, představitel ideal. dialektiky pojmů. Antická f. vrcholí Aristotelem. Na Aristotela navazující vých. peripatetismus se stal vedoucím směrem středověké arabské filozofie. Světovým názorem feudalismu se stalo křesťanství; na základě patristiky se ustavila scholastická f., zdůvodňující náboženská dogmata. Boj materialismu s idealismem nabyl v 11.-14.st. podoby sporu mezi realismem a nominalismem. Rozvoj výroby směřovaly k nahrazení feudalismu kapitalismem a k osvobození vědy včetně filozofie z područí náboženství. Byli to myslitelé epochy renesance, kteří zasadili středověkému světovému názoru prvé vážné údery. Novověká f. navázala na renesanční myšlení a obracejíc se k reálnému světu vypracovala proti scholastické metodě novou metodu poznání. Obnovují se a rozvíjejí principy mater. filozofie i prvky dialektiky, vcelku však materialismus tohoto období zůstal metafyzickým. Zakladatelem novověkého materialismu byl F. Bacon; T. Hobbes vytvořil první systém mech. materialismu; otec novověkého racionalismu R. Descartes vypracoval obecnou metodu vědy. Varianty subj. idealismu představují G. Berkeley a D. Hume, objektivního idealismu G. W. Leibniz, formulující zároveň některé dialektické ideje. V 2.pol. 18.st. ve Francii sehrála v přípravě burž. revoluce významnou roli mater. filozofie J. O. La Mettrie, P. H. Holbacha, C. A. Helvetia a D. Diderota. V rozvoji dialektiky znamená nejdůležitější přínos převážně noeticky orientovaná německá klas. filozofie (I. Kant, J. G. Fichte, F. W. Schelling, G. W. F. Hegel), vrcholící Hegelem a jeho dialektikou rozporů a vývoje, systematicky budovanou na objektivně ideal. předpokladech. Proti náboženství a idealismu založil L. Feuerbach svůj materialismus na antropologickém principu. - Nová etapa filozofie je charakterizovaná úsilím o nové zdůvodnění idealismu. Značný vliv na ideal. filozofii 20.st. získala fenomenologie (E. Husserl), jež se po počátečním úsilí o přeměnu f. v "přísnou vědu" vyvíjela ke koncepci "životního světa", ústící do blízkosti filoz. života (pozdní Husserl, M. Scheler). Zač. 20.st. vzniká personalismus, přiřazující se po pozitivismu a filozofii života k filozofiím "střední linie", které bezúspěšně hledají cesty mezi materialismem a idealismem (J. E. Moore, R. Perry). Proti dial.mater. pojetí vývoje je zaměřena též koncepce "emergentní evoluce" (S. Alexander, C. L. Morgan, Ch. D. Broad), rozšířená zvláště mezi stoupenci neorealismu. Proti němu kritický real. (G. Santayana, Ch. O. Strong, D. Drake) zdůrazňuje zprostředkovanost procesu poznání, avšak jeho elementy chápe idealisticky jako logické podstaty. Radikální popření možnosti f. jako teoretického poznání světonázorových problémů představuje novopozitivismus; vědu staví proti filozofii a úkoly f. zužuje na logickou analýzu jazyka vědy. Jeho stoupenci sehráli důležitou úlohu ve vývoji soudobé formální logiky, sémiotiky a logiky vědy, avšak pro svůj ideal. empirismus a fenomenalismus nemohli podat skutečné řešení filozoficko-metodologických problémů soudobé vědy. K variantám novopozitismu náleží též logický empirismus (R. Carnap, P. Frank, H. Reichenbach), logický pragmatismus (W. Quine, N. Goodman), lingvistická filozofie (pozdní L. Wittgenstein, G. Ryle). Soudobé formy novopozitivismu představuje tzv. analytická filoz. Od 30.let 20. st. měl určitý vliv personalismus (N. Berďajev, E. Mounier), který z nábožensko-ideal. pozic chápal osobnost jako nejvyšší duchovní hodnotu a ve světě spatřoval projev nejvyšší osobnosti, tj. boha. Daleko větší vliv si získal v 2.třetině 20.st. existencialismus (M. Heidegger, K. Jaspers, J. P. Sartre, A. Camus, M. Buber), nejrozšířenější soudobá forma filoz. iracionalismu, který vznikl jako typický výraz krizových stavů burž. společnosti. Jako pozitivismus (ale z opačných pozic) neguje vědecký charakter filozofie, odmítá objektivitu vědy, chce být filozofií člověka, tj. existence, iracionálního duchovního počátku, který se realizuje v aktech absolutně svobodné volby. Rozvoj společnosti ve 20. st. oživují filozofii náboženství, v jejímž rámci je nejvlivnější a nejorganizovanější novotomismus (J. Maritain, E. H. Gilson, J. Bochenski), vedoucí filozofický směr soudobého katolicismu. Oživuje středověkou scholastiku Tomáše Akvinského, předpokládá harmonii víry a rozumu, usiluje o náboženský výklad nových věd. poznatků. - V průběhu 60.-80.let 20.st. ztrácejí tyto směry na svém vlivu; o překonání duchovní moderní společnosti se nyní snaží zejména filoz. antropologie, hermeneutika, strukturalismus, směr frankfurtské školy a kritický racionalismus; mění se okruh filoz. problematiky i používané výzkumné metody. Filozofická antropologie (H. Plessner, Arnold Gehlen, E. Rothacker, M. Landmann) si činí nároky na filoz. osvětleni nahromaděných poznatků o člověku. Stoupenci hermeneutiky (E. Bett, H. G. Gadamer) v ní spatřují nejen metodu humanitních věd, ale též způsob interpretace kulturně hist. situace a bytí vůbec. V jazyce vidí jeden ze zákl. filoz. problémů; jsou skeptičtí k obj. obsahu vědy, avšak mají neomezenou důvěru k nepřímým projevům vědomí, ztělesněným v jazyce. Strukturalismus jako filoz. absolutizuje strukturální metody a výzkum jazykových struktur. Frankfurtská škola (M. Horkheimer, T. W. Adorno, H. Marcuse, J. Habermas) připisuje filozofii jako zákl. funkci totální kritiku veškerého poznání, společenských institucí i celé kultury a popírá samu možnost systematické filozofie. Krit. racionalismus (K. Popper, I. Lakatos, P. Feuerabend) buduje své koncepce podobně jako pozitivismus na materiálu z vývoje současné vědy. Popírá existenci filozofické metody zkoumání.
