Masaryk Tomáš
Masaryk Tomáš Garrigue, 7.3. 1850 Hodonín - 14.9. 1937 Lány, č. politik a státník; první prez. ČSR. Studium filoz. absolvoval 1876 na vídeňské univ., 1876-78 studoval v Lipsku; od 1879 doc. univ. ve Vídni, 1882-1914 prof. UK v Praze. 1884-93 redaktor Athenaea a 1893-1914 Naší doby. 1889-1914 hl. spoluprac. Času, 1887 založil liberální polit. skupinu "realistů", působící nejprve v rámci staroč. a později mladoč. strany, za niž byl 1891-1893 poslancem rak. říšské rady a č. zemského sněmu. V tomto období zastával plán autonomie č. zemí v rámci Rakousko-Uherska; odmítal č. hist. stát. právo a proti nacionálnímu radikalismu stavěl tzv. pozitivní polit. hosp. a kult. posilování národa. Kritizoval též feud. absolutistické přežitky v habsburské monarchii a poukazoval na nutnost demokratizace polit. a veř. života rak.-uh. soustátí. Uvědomoval si krizové jevy soudobé burž. spol.; snažil se je však řešit pomocí reforem, jež by zachránily kap. zřízení před sociální rev. Zabýval se též sociálně patologickými jevy (Sebevražda, 1881); vystupoval proti vypjatému č. nacionalismu (boj o Rukopisy), antisemitismu (hilsneriáda) a klerikalismu, jimiž zapůsobil zejména na část mládeže, č. a sl. inteligence i dělníků. Zabýval se intenzívně filoz. otázkami č. a svět. dějin; využívaje některých myšlenek F. Palackého, usiloval vytvořit zvl. filozofii č. nár. dějin (Česká otázka, 1895, Jan Hus, 1896, Karel Havlíček, 1896). Koncem 19.st. se začal zajímat o děl. hnutí; jeho subjektivistická polemika s marxismem (Otázka sociální, 1898) podpořila reformismus. Podporoval některé sociální a polit. požadavky dělníků (osmihodinová prac. doba, všeob. hlasovací právo), čímž získal popularitu pokrokové veř. Na Slovensku se za jeho stoupence považovala skupina mladých intelektuálů okolo čas. Hlas, jehož program M. sám formuloval. 1900-05 stál M. v čele České strany lidové, 1905-1914 Č. strany pokrokové, za niž byl 1907-14 poslancem říšské rady. Před 1.svět. válkou se intenzívně zabýval rus. filoz.-dějinným myšlením, které hodnotil v duchu tradic slavjanofilství a F. M. Dostojevského (Rusko a Evropa, 1913). Evr. pozornost vzbudila v této době též jeho kritika rak.-uh. balk. politiky. V posledních letech před 1.svět. válkou stál v trvalé opozici vůči vídeňské vládě a postupně se sblížil s radikálním křídlem č. burž. politiky, orientujícím se na možnost vytvoření samostatného českého státu. V prosinci 1914 emigroval po dohodě s domácím protihabsburským odbojem do Francie a posléze do Velké Británie a stal se spolu s E. Benešem a M. R. Štefánikem hlavním představitelem burž. zahr. odboje, usilujícího o vytvoření samostatného čs. státu. 1916 založil v Paříži Nár. radu čs. a stal se jejím předsedou. Svou polit., dipl. a organizační činnost zaměřoval na formování čs. zahr. vojska (čs. legií) a na získání vlád dohodových mocností pro ideu samostatného čs. státu. V květnu 1917 odjel do Ruska, kde urychlil vznik čs. voj. jednotek. Podporoval Prozatímní vládu; byl svědkem VŘSR a zaujal k ní negativní postoj. Za obč. války vyhlásil neutralitu čs. legií, avšak posléze souhlasil s jejich vystoupením v protisovětské frontě; podporoval i některé představitele eserů (V. V. Savinkova). V březnu 1918 odešel do USA; v květnu požádal prez. USA W. Wilsona o voj. pomoc pro čs. legie a jejich boj proti sov. Rusku. Koncem května 1918 koncipoval a spolupodepsal tzv. Pittsburskou dohodu mezi č. a sl. krajanskými organizacemi v USA. V říjnu 1918 se Nár. rada čs. ustavila pod jeho předsednictvím jako prozatímní čs. vláda, která 18. 10. vydala ve Washingtonu Deklaraci o nezávislosti Československa tzv. Washingtonskou deklaraci, 14. 11. 1918 byl M. Nár. shromážděním zvolen prvním prez. ČSR (znovu zvolen 1920, 1927, 1934). 21. 12. 1918 se vrátil do Prahy. Svou polit. za 1.světové války a s tím spjaté historicko-filoz. koncepce obhajoval ve své knize Světová revoluce (1925). Byl ideologem čechoslovakismu, při řešení sl. otázky se neřídil zásadami Pittsburské dohody. Intenzívně působil na reformistické vůdce čs. soc.dem. v zájmu spolupráce s prav. vládou. Své stanovisko shrnul ve studii Sovětský svaz a my. V zahr. politice se orientoval na záp. mocnosti, zejm. na Francii. V prosinci 1935 abdikoval ze zdravotních důvodů ve prospěch E. Beneše. - Masarykovo filoz. dílo bezprostředně, ale rozporně ovlivnilo řadu č. a sl. filozofů a sociologů, mj. E. Rádla, F. Krejčího, J. Tvrdého, J. Krále, J. B. Kozáka, I. A. Bláhu, J. L. Hromádku a zčásti i Z. Nejedlého. Jeho ideol. sehrála značnou úlohu v životě ČSR mezi 1. a 2.svět. válkou; v době nacist. okupace se stala ideovou oporou nekom. křídla protifašist. odboje.
