Herder
Herder [-dr] Johann Gottfried von, 25. 8. 1744 Mohrungen, vých. Prusko - 18. 12. 1803 Weimar (Výmar), něm. osvícenský filozof, spisovatel a lit. vědec; protestantský kazatel, od 1776 gen. superintendant ve Výmaru. Stal nejvýzn. teoretikem období Sturm und Drang a něm. klasiky. Jeho práce o Ossianovi a něm. umění přispěly ke znovuobjevení lid. poezie. V.t. herderismus; Již v raných kritických spisech o jazycích a liter., ovlivněných G. E. Lessingem a J. J. Winckelmannem, poukázal na hist. souvislosti, jež podmiňují vývoj liter. Ve studiích o původu řeči uplatnil princip hist. vývoje na vznik a vývoj jaz. a dokazoval jeho lidský původ z vývoje rozumu. Prosazoval nové hodnocení díla Shakespearova a zdůrazňoval nepomíjející hodnotu ant. umění, zejm. výtvarného. Podněcoval sbírání lid. písní, ukazoval na pravdivost a krásu v lid. poezii a svým dílem Stimmen der Völker in Liedern (Hlasy národů v písních) přispěl k dem. pojetí liter. Jako filozof reprezentuje novou etapu ve vývoji něm. osvícenství, která již překonává jednostranný racionalismus, charakteristický ještě pro Lessinga, akcentuje úlohu citu a význam lidské osobnosti, usiluje o harmonii rozumu a srdce a v souvislosti s tím ukazuje mnohotvárnost tvůrčí činnosti člověka i různých národů. Již v 70. letech 18.st. se stává H. jedním z nejvlivnějších něm. myslitelů. Osvojil si angl. senzualistickou filoz. a est. 18.st. a byl zároveň žákem představitele romantického směru J. G. Hamanna. Podařilo se mu syntetizovat přírodověd. a filoz.-est. vymoženosti 18.st. a vyjádřit je přístupnou a inspirující formou. Jeho dílem proniká idea organického vývoje celého světa, kterou sleduje v neživé i živé přírodě, životě spol. i ve vývoji člověka jako v různých stupňích jediného svět. organismu. V monumentálních Myšlenkách k filozofii dějin lidstva počíná výkladem vzniku Země a končí nárysem dějin lidstva. Ve spise Briefe zur Beförderung der Humanität (Dopisy k podpoře humanismu) se vyslovil pro jednotný něm. stát, hájil nezadatelné právo národů na život v míru, zdůrazňoval nevyhnutelnost hist. pokroku, vyjadřoval dem. patriotismus a světoobčanství, humanitu definoval jako nejvyšší určení a poslání člověka. Kritizoval nekompromisně zlořády feud. spol., vystupoval za právo národů na sebeurčení a vyslovoval se pro nezbytnost revolucí. - H. byl odpůrcem subj. ideal. filozofie Fichtovy i formální estetiky I. Kanta. Ovlivněn filozofií B. Spinozy.
