Fichte
Fichte Johann Gottlieb, 19. 5. 1762 až 29. 1. 1814, něm. ideal. filozof; představitel něm. klas. filoz., zakladatel "vědosloví", ideal. rev. aktivismu. Původem z chudé řemeslnické rodiny, živil se mnoho let jako domácí učitel. Pod Kantovým vlivem napsal Nástin kritiky všeho zjevení, vydaný anonymně a považovaný za Kantovo dílo. Na obhajobu fr. burž. rev. vydal spis O svobodě myšlení. 1794-99 prof. univ. v Jeně. Pro obvinění z ateismu byl donucen zříci se profesury. Od 1800 působil na univ. v Berlíně a byl jejím prvním voleným rektorem (1810). - V prvém období své filoz. činnosti (do 1800) vycházel z pojmu absolutního bytí, totožného s bohem; od subjektivního ideal. přešel tedy k ideal. objektivnímu. - Úkolem filoz. je podle F. tvořit základ všech věd, tj. být vědoslovím (Wissenschaftslehre). V duchu racionalismu 17.st. F. soudil, že věda jako systematické poznání musí vycházet z jedné nepochybné teze; zároveň pokračoval v Kantově kriticismu a vycházel z toho, že nikoli věc, substance, nýbrž vědomí musí být principem, z něhož má být vyvozen celý svět. Praktický činný vztah ke světu považoval za prvotní vůči teoretickému; vědomí není danost, nýbrž úkol, jeho evidence není dána percepcí, nýbrž činem. Kantovský princip autonomie vůle přeměnil F. v univerzální princip svého systému. Tím překonal kantovský dualismus v subjektivistickém smyslu. Realitu považoval za produkt aktivního já, a aby ušel solipsismu, musel rozlišovat já individuální od já absolutního. Svět je pak tvořen činností tohoto já, přičemž individuální já má pokud možno koincidovat s já absolutním. Po 1800 však F. přestává ztotožňovat v duchu protestantismu aktivitu a morálku, absolutní já považuje za boha a individuální já pouze za jeho obraz. Fichtova metoda "kladení", "stavění proti sobě" a "syntetizování" byla nazvána antitetickou, protože nevyvozuje antitezi z teze, nýbrž ji klade vedle jako její protiklad. - V teorii poznání byl F. stoupencem "intelektuální intuice", tj. bezprostředního nazírání pravdy rozumem. V sociálně polit. názorech přešel od nadšené obhajoby ideálů fr. burž. revoluce, zejm. zásad jakobínství, k rozvíjení myšlenek o národu a nacionálnosti jako "kolektivní osobnosti", jež má své vlastní poslání v dějinách; tyto ideje rozvíjel v době napoleonských válek (Řeči k německému národu 1808), pokládaje Napoleona za "zrádce věci francouzské revoluce". Jeho projekt "uzavřeného obchodního státu" nese rysy utopismu. ideu zvláštního poslání jednotlivých národů včleňoval F. do své filoz. dějin, podle níž lidstvo prochází od pův. stavu neuvědomělé vlády rozumu přes souč. epochu rozporů a úpadku k vědomé vládě rozumu. Fichtova filoz. značně ovlivnila vývoj. něm. klas. idealismu, zejména u F. W. J. Schellinga a G. W. F. Hegela, a působila též mocně na rozvoj filozoficko-estetických myšlenek tzv. jenské romantiky. Schelling a Hegel podrobili Fichtův subjektivismus rozvinuté kritice. Fichtovo myšlení je bezprostředněji než jiné filoz. spjato se svou dobou; proto využívání, resp. zneužívání jeho jednotlivých myšlenek (zpočátku mladohegelovci, později novokantovci a zejména něm. fašismem) není oprávněné. Klasikové marx.-len. zhodnotili pozitivní i negativní aspekty F. filozofie; B. Engels uváděl F. mezi filozofy, od nichž něm. komunisté s hrdostí odvozují svůj ideový původ.
