Spinoza
Spinoza [-ó-] Benedictus (Spinoza Baruch) de, 24. 11. 1632 Amsterdam - 21. 2. 1677 's Gravenhage, niz. filozof; představitel materialismu, panteismu a ateismu. Pocházel z rodiny židovského obchodníka, pro své svobodomyslné názory se dostal do konfliktu s židovskou církví a byl z ní exkomunikován. Aby čelil pronásledování za ateismus, žil na venkově a živil se broušením čoček. Na formování Spinozova svět. názoru působili zejména v raném období ideje L. Vaniniho a Dacosty. V konfliktu s židovskou církví se stal rozhodným odpůrcem judaismu. Vlivy židovské filozofie překonával působením panteisticko-materialistických idejí (G. Bruno), racionalismu (R. Descartes), mechanického materialismu (T. Hobbes) a přírodních věd. Ustředním bodem Spinozovy ontologie se stala jednota boha a přírody, chápaná jako jednota věčné a nekonečné substance, jež vylučuje existenci jiného principu a je příčinou sebe samé (causa sui). Nekonečnou mnohotvárnost věcí vysvětloval jako různé projevy substance v jejích nesčíslných modech. Kvalitativní charakteristiku substance a atributu podává Spinoza v nerozlučné spojitosti obou pojmů. Pro člověka vystupují do popředí dva atributy: rozprostraněnost a myšlení. Spinoza svým monismem překonával karteziánský dualismus. V názorech na svět jedinečných věcí vystupoval S. jako jeden z nejrozhodnějších stoupenců determinismu. Ztotožňoval ovšem příčinnost a nutnost a v nahodilosti viděl pouze subjektivní kategorii. Byl přesvědčen, že svět je matematickou soustavou a může být plně poznán geometrickou metodou. Nekonečný modus pohybu a klidu spojuje svět jedinečných věcí, které jsou ve stálém vzájemném působení, se substancí myšlenou jako atribut rozprostraněnosti. Nekonečný modus myšlení spojuje svět věcí se substancí v jejím atributu myšlení. Spinoza předpokládal, že všechny věci jsou oduševnělé, avšak v různém stupni. Schopnost poznávat jasně a zřetelně je vlastní jen člověku. Duše a tělo jsou podle Spinozy vzájemně nezávislé, neboť oba atributy substance jsou nezávislé. Závislost myšlení na tělesném světě se projevuje podle S. v oblasti smyslového poznání v tom, že smyslové poznání bezprostředně odráží materiální svět. Jako racionalista však pokládal porozumění (intelectio) za jediný zdroj hodnověrného poznání a stavěl je proti smyslové zkušenosti. Různé druhy rozumového poznání (ratio, intelectus) nerozlišuje však důsledně. Adekvátní poznání je umožněno též tím, že řád a spojení idejí je týž jako řád a spojení věcí. V intelektuální intuici spatřoval nejen třetí druh poznání, ale též základ hodnověrnosti poznání. Vůle u S. spadá vjedno s rozumem. Proto jsou svoboda a nutnost slučitelné (libera necessitas); svoboda se ztotožňuje s poznáním. S. razil pojem intelektuální lásky k bohu (amor dei intelectualis) a ideu věčnosti lidské duše, spojenou s představou o smrti jako návratu do jediné substance. V centru S. sekularizované etiky je koncepce svobodného člověka, který se řídí ve své činnosti pouze rozumem. S. spojoval principy hédonismu a utilitarismu s některými tezemi asketické a kontemplativní morálky. Společenské zákonitosti vyvozoval z povahy neměnné lidské přirozenosti. S. filozofie, svou vnější podobou panteistická, má ateistický obsah. Překonával teorii dvojí pravdy a položil základy vědecké kritiky bible. Za hlavní příčinu náboženství považoval strach. Spatřoval v církvi nejvěrnějšího spojence monarchie. V souhlase s teorií přirozeného náb. však uznával pravé náb. založené na filoz. poznání a stavěl je do protikladu s náb. pověrami. Za svého života vydal jen dva spisy: Renati Descartes principia modo geometrico demonstrata (Principy Descartovy filoz. vyložené geometrickou metodou) a anonymně Traktát theologicko-politický. Hl. díla Etika a Rozprava o zdokonalování intelektu vyšly posmrtně. Spinozův vliv v dějinách filozofie byl značný a dlouhodobý. Jeho ateismus, materialismus a racionalismus působily v osvícenství a fr. materialismu 18. století, zejména však byly přijímány v Německu koncem 18.st. (G. F. Lessing, J. G. Herder, J. W. Goethe). Panteistické momenty byly rozvinuty v něm. klasické filoz., zejména u F. W. J. Schellinga, G. W. F. Hegela a L. Feuerbacha. Ve vývoji české filoz. byl Spinoza blízký J. M. Marcimu z Kronlandu, jenž údajně ovlivnil některé Spinozovy koncepce v oblasti psychol.; v 19. a 20. st. měli ke S. nejblíže naturalisticky orientovaní pozitivisté (J. Mikš a F. Krejčí).
