filozofie dějin
filozofie dějin, část filoz., zaměřená na interpretaci hist. procesu a hist. poznání. Pojetí, obsah a problémy f. d. se v průběhu hist. vývoje podstatně měnily. První dějinně filoz. koncepce lze nalézt již v podobě mytol. reflexí o rozkladu prvobytně pospolné organizace a jejím vystřídání spol. třídní (např. mýty o "zlatém věku"). Ant. historiografie přináší soubory představ o minulosti a budoucnosti lidstva, avšak tyto názory ještě nevytvářejí systém. Středověká kř. f. d. (Augustin) spatřovala hl. hybnou sílu hist. v mimohist. činiteli, v boží prozřetelnosti: lidé tu vystupují jako herci dramatu, jehož autorem je bůh. Vlastní světská f. d. se formovala v dlouhém zápase se středověkým pojetím, počínaje renes.; přispěli k ní zejména J. Bodin, angličtí materialisté 17.st. (F. Bacon, T. Hobbes) a především G. Vico svou teorií dějinných cyklů. Termín f. d. zavedl F. M. Voltaire pro světově hist. pohled na lidskou kulturu. J. G. Herder prvý chápal f. d. jako zvl. disciplínu zkoumající obecné problémy dějin; má odpovídat na otázku, zda existují nějaké pevné zákonitosti vývoje lidské spol., a jestliže ano, které to jsou. V 18. a 1.pol. 19.st. se stala f. d. hl. všeob. teorií hist. vývoje v souladu se zaměřením tehdejšího pokrokového burž. myšlení. Filozofové usilovali dobrat se cíle a smyslu hist. procesu. Avšak ať nazývali sílu, která nakonec hýbe dějinami, jednou prozřetelností, jindy rozumem a jindy ji viděli v určitém přír. činiteli, ve všech případech zůstávala tato hybná síla mimo dějiny; v hist. se pouze projevovala, avšak netvořila. Nicméně toto období bylo dobou rozkvětu pokrokové f. d.: byla vypracována teorie spol. pokroku (J. A. Condorcet), objevována jednota světově hist. procesu současně s mnohotvárností jeho forem, byly učiněny pokusy zformulovat principy hist. zákonitosti, stanovit poměr mezi dějinnou nutností a svobodou, mezi zákonitostí a nahodilostí. Svérázným vrcholem tohoto úsilí se stala dějinná filozofie Hegelova, velkolepý, avšak ideal. omezený pokus vylíčit dějiny jako jednotný zákonitý proces, v němž každá epocha při své neopakovatelné svéráznosti se ukazuje jako nutný článek v celk. vývoji lidstva; protože však hist. nebyla Hegelovi ničím jiným než nekonečným projevem a seberozvinutím abs. rozumu, vyznačovala se jeho f. d. abstraktností a vykonstruovaností. Od pol. 19.st. nastal prudký odvrat od tradiční metafyz., vznikaly nové samostatné věd. obory a pozitivističtí teoretikové měli za to, že nastal definitivní konec jakékoliv f. d., neboť bude zcela vytlačena rozvíjející se sociol. Avšak burž. sociol. se ukázala neschopnou pojmout v sobě veškerou problematiku f. d. a nad to převládající pozitivistický evolucionismus se dostal v průběhu 2.pol. 19.st. do krize. Problém smyslu dějin zůstával v centru pozornosti v kř. f. d. a zvl. v existencialismu. Ožily teorie hist. cyklů v dílech Spenglerových, Sorokinových a Toynbeeových. Duch obnovené f. d. se podstatně liší od f. d. klas. období: v globálních otázkách zcela převládá iracionalismus a hluboký pesimismus spojený s ostrými útoky proti marxismu. Tzv. kritická f. d. je zaměřena jednak gnozeologicky jako teorie a kritika hist. poznání v širokém slova smyslu (W. Dilthey), jednak axiologicky jako novokantovská f. d. a filozofie hodnot (W. Windelband, H. Rickert). Obě vyzdvihují ideal. specifičnost historie a vyhrocují její protiklad vůči přírodě a přír. vědám, ale též vůči ,,naturalizujícím" spol. vědám (sociol.). Vedoucím směrem se tu stává fenomenologie. Z pozitivistické tradice vychází analytický směr ve f. d., soustřeďující se na logicko-metodologické problémy hist. poznání. Prohlašuje, že nechce předepisovat hist. vědám jejich metody, ale jen popisovat a analyzovat užívané procedury a vyjasnit specifičnost logicko-hist. přístupu (E. Nagel, K. Hempel). Též u historiků zesiluje zájem o f. d., jak to dosvědčuje mj. založení mez. časopisu History and Theory (Historie a teorie) 1960 v USA. - Vědeckou f. d. představuje hist.mater. Odmítá jakékoli mimohist. síly v dějinách. Lidé sami tvoří své dějiny, vystupují jako herci i autoři světově hist. dramatu, avšak mohou ,,dělat dějiny" jen na zákl. objektivně existujících podmínek. Výsledky činnosti minulých generací se objektivizují ve výr. silách a výr. vztazích, které vystupují před novou generací jako něco daného. V tomto smyslu je vývoj spol. zákonitým přírodně hist. procesem, nikoliv však automat. a osudovým děním, neboť uzrávání potřeb dalšího vývoje mater. života spol. se odráží v zájmech spol. tříd a realizuje se v antagonistické spol. především třídním bojem. Mater. pojetí dějin důsledně překonává spekulativní f. d. minulosti, ale též empirickou sociologii. Problémy f. d. se rozpracovávají v rámci hist.mat., ale též jako součást metodologicko-logických výzkumů a rovněž v rámci samotné hist. vědy. V popředí pozornosti marx. badatelů jsou mj. dial. soudobého světově hist. procesu, teorie spol.hist. formací, problémy civilizace a kult., vztahy hist. vědy k jiným spol. i přír. vědám. V č. a sl. předmarx. myšlení hrála problematika f. d. význ. úlohu, neboť reflexe o dějinách lidstva a historii č. a sl. národa se stávaly součástí národně obranné a národně osvobozenecké ideol. č. a sl. buržoazie. Nerovnoměrnost hosp. a kult. vývoje nutily vyrovnávat se s evr. a svět. vývojem, řešit problém kult. orientace (Západ či Východ), tázat se po smyslu nár. a státní existence, řešit poměr mezi nár. a internacionálním, zvláštním a obecně lidským. Nejvýznamnější pokus o všeobecnou f. d. jako reflexi tehdejší rev. epochy podal A. Smetana, usilující o překonání a syntézu hegelovského ideal. a herbartovského real. Zákl. význam pro filozofii nár. dějin má monumentální dílo F. Palackého, podložené celkovou dial. koncepcí dějinného vývoje, v němž se jednotlivé národy a epochy hodnotí podle toho, jak přispívají k uskutečňování obecného zákona svět. pohybu, určujícího i smysl dějin. Z hlediska burž. reformismu, ovlivněného protestantismem, se pokusil tuto koncepci, spojující husitství a nár. obrození, reinterpretovat T. G. Masaryk. Z hlediska monistické koncepce dějin řešil spory o smysl č. dějin Z. Nejedlý. - V dějinách sl. filoz. myšlení se f. d. nejvíce zabýval L'. Stúr, který ve 40.letech 19.st. formuloval vlastní dějinně filoz. koncepci, spojující vliv Hegelovy a Herderovy f. d. s Kollárovou ideou slovanské vzájemnosti a přisuzující slovanským národům úlohu budoucího hl. dějinotvorného činitele.
