osvícenská literatura
osvícenská literatura, liter. ideově spjatá s evr. osvícenstvím 18.st.; doznívá v ní klasicismus (J. Addison, Voltaire) a promítá se nové, předromant. est. cítění (sentimentalismus). Osvícenské ideje odráží v Anglii sentimentální román (S. Richardson, O. Goldsmith, L. Sterne), literatura mravně didaktická a sat. (D. Defoe, J. Swift, J. Fielding). Ve Francii bojovala o. l. s král. a církevním absolutismem, často i formou satiry (P. de Beaumarchais) a pamfletu. V prvé etapě vynikli hl. Ch. L. de Montesquieu a Voltaire. Činnost encyklopedistů, vedených filozofem D. Diderotem, v druhé etapě znamenala ideol. přípravu fr. burž. rev. konce 18.st. Um. formou bylo rev. klas. drama a filoz. povídky (Voltaire), měšťanské drama i román real.-filoz. (D. Diderot) a sentimentalistický (J. J. Rousseau). O. l. něm. reprezentuje G. E. Lessing, J. G. Herder a generace Sturm und Drang, rus. A. N. Radiščev a M. V. Lomonosov, it. U. Foscolo. Do č. písemnictví pronikly osvícenské tendence v poslední třetině 18.st., zvl. v jazykovědě a hist. (J. Dobrovský, G. Dobner, F. M. Pelcl). ldeové dědictví osvícenského hnutí působilo na rozvíjející se č. obrozenskou liter. ještě po celou 1.pol. 19.st. v preromant. tvorbě spisovatelů Jungmannovy generace (J. Kollár, V. Hanka, F. L. Čelakovský, V. K. Klicpera) a projevilo se v důrazu na lidovýchovnou funkci liter. a divadla (V. Thám. V. M. Kramerius, J. K. Tyl).
