osvícenství
osvícenství, ideový směr a období v epoše přechodu od feud. ke kap., spjaté s bojem vzestupující burž. proti feud. řádu; po renesanci a reformaci poslední a nejrozsáhlejší forma ideového odporu proti feud. V úzkém pojetí je o. omezováno na nejvyspělejší země záp. Evropy a USA, tj. především na Anglii, Holandsko, Francii a Německo. O., jehož projevy se intenzívně studují se zřetelem ke specifičnosti různých zemí a kontinentů, je chápáno jako hnutí světově hist. povahy. Do o. se někdy řadí i jeho radikální křídlo, zaměřené rev. demokraticky (jakobínství)a utopickosocial. proudy. Časově o. počíná v 17. a 18.st. a pokračuje ve století 19., v některých zemích i ve století 20. Tam, kde nebyly vyřešeny úkoly nár. osvob. zápasu (stř. Evropa, Španělsko), se o. proplétá s nár. osvob. snahami, resp. s obdobím nár. obrození. Již současníci si uvědomovali kontrast této doby proti "temnému středověku" a nazývali ji "věkem rozumu a osvěty" (fr. siècle des lumières, též siècle philosophique, něm. Zeit der Aufklärung, angl. Age of Enlightment). Termín o. se objevuje nejprve u Voltaira a J. G. Herdera, utvrzen byl programovou statí I. Kanta Co je osvícenství z 1784. O. počalo v Holandsku a Anglii a odtud se rozšířilo téměř do všech kult. zemí. V mnohém ohledu navazovalo na renesanci a reformaci, avšak jeho kritika starého řádu byla všestrannější, rozhodnější, hlubší a zejm. ústila v projekt nové, dokonalejší spol. Nejvýrazněji se projevovalo o. ve Francii v 18. st., kde je vedle ideal. myslitelů reprezentovala celá plejáda mech. materialistů (J. La Mettrie, P. H. D. von Holbach, C. A. Helvétius, D. Diderot). Monumentálním dílem fr. o. byla Diderotova a d'Alembertova Encyklopedie. O. bylo především formou měšťanské emancipace v oblasti literatury a ideologie. Usilovalo zbavit člověka duchovní, materiální a sociální poroby, aby se mohl stát akt. budovatelem nové spol. Proto se snažilo šířit osvětu, vzdělanost, popularizovat vědu, bojovat proti všemožným pověrám a předsudkům. Upřímně věřilo v sílu lidského rozumu, vytvořilo onu formu racionalismu, která se charakterizuje jako "osvícenský racionalismus". Rozum, opřený o smyslovou zkušenost, měl být svrchovaným soudcem ve všech sporech a problémech; vše nadpřirozené a nadrozumové bylo odmítáno. Umírněné křídlo o. hlásalo deismus (B. Engels jej označoval jako "deistický materialismus"), osvícenští materialisté pak víru v boha zcela zavrhovali. V sociálně politické oblasti se hlásilo o. k teorii burž. demokracie, i když někteří jeho představitelé hájili osvícenský absolutismus. Vliv o. vrcholí v posledních dvou desetiletích 18. a prvých dvou desetiletích 19. st. Č. a sl. o spadá časově do doby nár. obrození, proplétá se s ním, i když s ním není totožné. Nastupuje v poslední čtvrtině 18.st. a působí až do poloviny století 19. (zčásti i déle); ve srovnání s fr., angl. a něm. o. nastupuje později, je rovněž hnutím měšťanstva, avšak měšťanstva oslabeného protireformací a refeudalizací, které se jen zvolna konstituuje v burž. třídu. Složité polit. a národnostní poměry v habsburské monarchii vedly k odlišení tzv. oficiálního o., podníceného reformami Josefa II. a ideologií jeho vídeňských stoupenců (v jeho duchu byl veden čas. Prager gelehrte Nachrichten), a č. osvícenské ideologie, již charakterizuje vlastenecké úsilí, sympatie k č. šlechtě, zaměření na č. dějiny a literaturu, mlčení o josefínských reformách a požadavek "neomezené a nestranné svobodomyslnosti v bádání" vůči státu a církvi. Pro č. země je charakteristické, že i nová podnikatelská třída se utvářela nejen z měšťanstva, ale i z kruhů šlechty, která umožňovala šíření osvícenských idejí. Č. o. má proto "aristokratický nádech". Má ovšem všechny zásadní rysy osvícenské pokrokovosti, je neseno duchem laicizace náb. svět. názoru, směřuje k racionalismu a materialismu, vyzdvihuje vědu a osvětu, avšak otevřeného materialismu, ateismu a sociální revolučnosti se zříká. Boj materialismu s idealismem probíhá v "kryptoformách"; vedoucím směrem je deismus. Osvícenské myšlení je přejímáno spíše v jeho něm. než anglo.-fr. variantě. V tomto duchu se zakládají a pracují četné učené spol., především Soukromá společnost nauk v Čechách zal. 1774, 1784 přejmenovaná na Českou společnost nauk a 1790 na Královskou českou společnost nauk. V historiografii představují o. zejm. G. Dobner a F. M. Pelcl, zakladatelé č. "kritického dějezpytu". V přír. vědách získal evr. význam mater. orientovaný fyziolog G. Prochaska, zakl. č. fyziologie, pokračovatel karteziánské koncepce reflexu a předchůdce Sečenova a rus. fyziologické školy; č. o. vrcholí typickou postavou osvícenského vědce J. Dobrovského, zakladatele č. a slovanské filologie, jehož filoz. pozice, označovaná jako "osvícenský pozitivismus" s výrazným racionalistickým zabarvením, se vyznačuje nekompromisním zaujetím pro věd. pravdivost, a filozofem, logikem a matematikem B. Bolzanem, jehož osobnost je z hlediska běžné úrovně č. osvícenského myšlení zcela mimořádná. V oblasti č. liter. se ideové dědictví o. plně projevilo až v 19.st., a to v preromant. tvorbě spisovatelů tzv. jungmannovské generace (J. Kollár, F. L. Čelakovský, V. Hanka, J. Linda) i v důrazu na lidovýchovné funkce literatury a divadla (V. Thám, V. M. Kramerius, P. Sedivý, J. K. Tyl). - Na Slovensku, kde o. rovněž představuje i přes svou omezenost a opožďování jednu z nejsvětlejších epoch nár. minulosti, je neseno částí kněžské i laické inteligence; pod vlivem josefínského o. působili myslitelé (J. Feješ, S. Tešedík); podobně jako v Čechách vznikaly i na Slovensku učené spol., z nichž největší význam měla Učená společnost malohontská; ve svobodomyslném duchu působily i zednářské lóže. Sl. osvícenci se dělí na lidové (J. I. Bajza, J. Fándly, A. Bernolák), píšící bibličtinou nebo západosl. nářečím pro nejširší lid. vrstvy, dále na školské (J. Bencúr, S. Fábry, J. a Z. Karlovský), kteří psali lat. učebnice pro své žáky, a konečně na členy učených spol. (J. Feješ, J. Laurentzy, G. Sulek), kteří se obraceli hl. ke vzdělancům. Páteř svět. názoru sl. o. tvořil deismus; vliv Kantův byl na Slovensku silnější než v Čechách, dále zde působila i leibnizovsko-wolffovská metafyzika.
