Solovjov Vladimir
Solovjov Vladimir Sergejevič, 16. 1. 1853 Moskva - 31. 7. 1900 tamtéž, rus. náb. filozof, básník, publicista a kritik. Syn Sergeje Michajloviče S. Habilitoval se na univ. v Moskvě; pro požadavek beztrestnosti atentátníků na cara Alexandra II. zbaven možnosti přednášet. Je pokládán za nejvýzn. představitele náb. ideal. filozofie v dějinách ruského myšlení. Odmítal materialismus rus. rev. demokratů a usiloval o "velkou syntézu" kř. platonismu, něm. klas. idealismu a věd. empirismu. Neuskutečnitelnost tohoto cíle jej nutila k neustálému přehodnocování vlastních názorů. Pokládal morálku za základ veškeré teor. filozofie a svým myšlením se snažil řešit především problém smyslu života jako realizaci kř. ideálu. Politicky blízký liberálnímu reformismu. V duchu raného slavjanofilství kritizoval záp. filozofii za abstraktní racionalismus, proti němuž stavěl intuitivně obrazné symbolické postihování světa na základě mravní vůle jedince. V ontologii hlásal ideu všejednoty bytí, tj. absolutna, v němž se slučují všechny živé prvky jsoucna a které si romanticky zosobňoval jako "Sofii", tj. věčné ženství. - S. nevytvořil vlastní filoz. školu. Působil však na tvorbu a teorii rus. symbolismu, stal se jedním ze zdrojů "bohohledačství" a "bohostrůjcovství", působil na náb. filozofii N. A. Berďajeva, S. N. Bulgakova aj. - V č. myšlení se kriticky zabývali Solovjovovou filozofií zejm. představitelé českého pozitivismu J. Mikš, F. Krejčí a T. G. Masaryk. Hl.spisy: Krisis zapadnoj filosofii (Krize západní filoz.), Čtěnija o bogočlovečestve (Čtení o bohočlověčenství), O almužně a postu, Duchovní základy života.
