Palacký František
Palacký František, 14. 6. 1798 Hoslavice, Morava - 26. 5. 1876 Praha, č. historik, filozof a politik; zakl. novodobého č. dějepisectví, organizátor č. věd., kult. a spol. života, ideolog č. nár. obrození. Pocházel z rodiny evang. učitele v Hodslavicích, vzdělání v duchu osvícenství a něm. klas. filozofie získal 1812-19 na evangelickém lyceu v Bratislavě. Svou publicistickou a vědeckou činnost započal v oblasti poezie a estetiky; největší část svého života věnoval studiu a zpracování č. dějin. Od 1823 působil v Praze jako archivář v rodině hrabat Šternberků, od 1831 jako historiograf Království českého. V období před rev. 1848 se zasloužil o zal. Matice české, Zemského českého archivu, o zal. a řízení Časopisu společnosti vlasteneckého museum v Čechách, edice Archiv český; jeho projekt české encyklopedie z 1829 byl uskutečněn 1860-74 jeho zetěm F. L. Riegrem jako Riegrův slovník naučný. Později se podílel na zal. Národního divadla, Svatoboru aj. V letech 1848-49 vystupoval jako vedoucí osobnost č. liberálního polit. tábora, půs bil jako člen Národního výboru, poslanec ústavodárného sněmu, předseda (starosta) Slovanského sjezdu. Byl navržen za poslance Národního shromáždění frankfurtského, což odmítl, obhajuje zachování rak. říše, přebudované na principech nár. federace a ústavnosti; odpověď do Frankfurtu je prvním koncepčním vystoupením představitele č. obrozenské inteligence v oblasti rak. a evr. politiky v moderních dějinách (Palackého pojetí austroslavismu). Na říšském sněmu ve Vídni a Kroměříži vedl skupinu nár. federalistů. V 50.letech se veřejně neangažoval, v 60.letech byl vedoucím ideologem liberálně konzervativního křídla č. polit. tábora; od 1861 byl doživotním členem Panské sněmovny. Od 1863 usiloval prosadit č. státoprávní program, zdůvodňovaný přirozenoprávně i historicky, taktikou pasívního odporu; jako jeden z vůdců strany staročechů se snažil o zrovnoprávnění č. národa v rámci monarchie ve spojenectví s č. šlechtou; nezdar této politiky, ukončené rak.-uh. dualismem, přispěl k radikalizaci jeho protirak. postojů. 1867 vedl (spolu s F. L. Riegrem a F. A. Braunerem) poselství do Petrohradu a Moskvy - jeden z prvních pokusů o samostatnou, na Rusko a Francii orientovanou č. politiku. - P. životní dílo, monumentální Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě, započaté 1832, podává na základě bohatých středověkých pramenů, jejichž edici založil, a v duchu kritické metody, jíž navázal na Dobrovského, filozoficky koncipovaný obraz nár. dějin do 1526. Jeho rehabilitace českých dějin, inspirovaná zejm. historicko-filoz. ideami Herderovými, nalézá jejich smysl v zápase feud. principu, ztělesněného v řím.něm. světě, s dem. principem slovanským: Čechové a Slované, žijící prvotně v demokratismu, podlehli v průběhu kolonizace feud. živlu, avšak duch slovanské dem., jenž se spojil s ideály pův. křesťanství, přemohl nástup feudalismu v husitské rev., jež se stala vrcholem č. dějin; vítězství však bylo zmařeno bitvou u Lipan, v níž demokracie byla zrazena, a porážka dovršena Bílou horou, po níž bylo ohroženo samo bytí národa; teprve nár. obrození v duchu novověkých, dem. a humanistických idejí přivedlo po zrušení nevolnictví a roboty národ na cestu směřující ke svobodě a demokracii. Tato P. filozofie č. dějin, poznamenaná vlivy romantismu, zejm. v idealizaci slovanského pravěku, se stala na dlouhou dobu neobyčejně účinnou ideol. zbraní č. buržoazie v nár. osvob. zápase. P. spatřoval v dějinách zákonitý proces, pramenící z neustálého boje protikladných principů (i když tyto protiklady chápal ve smyslu předhegelovské dialektiky dualisticky jako věčné polarity). Výchozím principem vývoje byl věčný boj ducha s hmotou; smysl lidské existence spatřoval P. v "božnosti" (divinitas), "pravém obsahu všech konečných účelů života duchovního". Ideou "božnosti", která tvoří ústřední kategorii P. svět. názoru, navazoval na F. Bacona a jejím č. ekvivalentem na Jana Husa; originálním přínosem P. bylo světskohumanistické pojetí "božnosti" jako jednoty poznávacích (pravda), etických (dobro), est. (krása) a spol.polit. (svoboda) zřetelů. "Božnost" se v dějinách projevuje jako směřování ke svobodě, tj. nakonec praktické vládě člověka nad přírodou. Z polit. spisů vyniká Idea státu rakouského z 1865, v níž P. překonává svou starší austroslavistickou koncepci řešení národnostní otázky v habsburské monarchii a předvídá rozpad této říše ("Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm"). Jako ideolog č.-sl. vztahů byl jedním z hl. stoupenců myšlenky národní jednoty Čechů a Slováků, spojených jedním lit. jazykem, tj. novodobou češtinou. Nicméně P. odpor proti dualismu přispěl k posílení ideje slovanské vzájemnosti a získal mu sympatie sl. politiků. Za své zásluhy o č. dějiny, novodobou č. kulturu a nár. hnutí byl P. uctíván jako Otec národa. - Z dalších spisů : Würdigung der alten böhmischen Geschichtsschreiber (Hodnocení starých českých historiků), Předchůdcové husitství v Čechách , Popis království českého; edice Staří letopisové čeští od roku 1388 do 1527, Listinné příspěvky k dějinám husitských válek, Dokumenty osvětlující život, učení a při M. Jana Husa, Pramenné příspěvky k dějinám Čech v době Jiřího z Poděbrad; Stručné dějiny Prahy.
