nihilismus
nihilismus, [ny- iz-, lat.] též nihilizmus - odtud nihilisace a nihilosovat - obecně negativní vztah k všeob. přijímaným hodnotám, ideálům, morálním normám, kultuře ap. Obsah a význam n. se nejen v různých obdobích a směrech měnily, ale byly někdy přímo protikladné. Termín zavedl něm. filozof F. H. Jacobi: nazýval filozofií n. popírání reality vnějšího světa. Filoz. n. nejvyhraněněji vyjádřil již řec. filozof Gorgiás z Leontín: 1. nic není; 2. je-li něco, nemůžeme to poznat; 3. je-li to možno poznat, nelze to sdělit; pravděpodobně šlo o vtipnou slovní hříčku obratného sofisty. Někdy popírání daného stavu mířilo k vyzdvihování jiných, vyšších hodnot; tak rousseauovské (v.t. Rousseau Jean Jacques) popírání dosavadní kult. bylo provázeno apelem k obnově přirozeného způsobu života a morálky. V rus. kultuře 2. pol. 19. st. byli jako nihilisté ozn. představitelé radikálního raznočinství, kteří odmítali zastaralé spol. pořádky nevolnického Ruska s jeho náb. ideologií a hlásali filoz. materialismus a ateismus. Později vládnoucí kruhy v Rusku označovaly jako nihilisty všechny rev. síly 60.-70. let, připisujíce jim anarchismus a amoralismus. V západoevr. kult. F. Nietzsche chápal pod n. poznání iluzornosti a vratkosti tradičních ideálů spol. Naproti tomu S. Kierkegaard spatřoval zdroj n. v krizi kř. a šíření "estetického životního pocitu". M. Heidegger považoval n. za vedoucí směr ve vývoji západní civilizace od Platóna až do současnosti, jehož další rozvíjení může skončit jen svět. katastrofou. Ve fr. existencialismu znamenal n. projev absurdity lidské extstence (např. u A. Camuse).
