Heidegger Martin
Heidegger [hajdegr] Martin, 26. 9. 1889 - 26. 5. 1976, něm. (NSR) existencialistický filozof; prof. univ. v Marburgu a Freiburgu. V raném období se jeho svět. názor utvářel pod vlivem různých ideal. směrů konce 19. a počátku 20.st., zejm. Husserlovy a Schelerovy fenomenologie a Diltheyovy filoz. života, a též prvků dial. teologie. H. radikalisticky prohlašoval, že dosavadní evr. filoz. zapomněla na lidské bytí; pokusil se aplikací fenomenologické metody na iracionalistickou problematiku filozofie života zkonstruovat ontologii v protikladu k vědě a klas. filoz. tradici. V hl. díle Sein und Zeit (Bytí a čas) chtěl odhalit smysl bytí prostřednictvím analýzy (hermeneutiky) lidské existence. Základem této tzv. fundamentální ontologie (H. se nepovažoval za existencialistu) je koncepce člověka v jeho konečnosti, časovosti, smrtelnosti; čas má být podle H. nejpodstatnější charakteristikou lidského bytí. Prožívání časovosti splývá u raného H. s vyhroceným pocitem osobnosti, s koncentrací na budoucnost; prožívání úzkosti, starosti, rozhodování, svědomí, viny dodává osobnosti autentickou existenci, zatímco život v přítomnosti vede k tomu, že svět věcí, svět každodennosti zakrývá člověku jeho konečnost. Heideggerova kniha má u značné části inteligence velký ohlas. Od pol. 30. let se H. jako by pokoušel překonat svůj vypjatý subjektivismus obratem k neosobnímu, ale stejně iracionalisticky pojatému kosmickému bytí, ke vztahům bytí a nicoty, skrytého a zjevného, pozemského a nebeského, lidského a božského. Chtěl postihnout člověka z tohoto hlediska a snažil se ukázat, že metafyzika, která se stala základem evr. života a připravila novověkou vědu a tech. s její snahou podřídit celý svět člověku, plodí ztrátu náb. víry a podmiňuje životní styl urbanizace a zmasovění. H. se staví proti platónské a parmenidovské tradici věčného bytí i racionalistického kontemplativního nazírání podstaty a hlásá návrat k předsokratovskému Řecku jako nerealizované možnosti evr. kultury. Proti ztechnizování a umrtvování jazyka žádal obrození ,,pravé řeči", uchovávající se především v dílech básníků typu J. Ch. F. Hölderlina, R. M. Rilkeho nebo St. Georga. Heideggerova spekulativní filoz., oživila tradice něm. romantiky (J. G. Hamann, Novalis, pozdní F. W. J. Schelling) s jejím kultem umění a kulturním aristokratismem. Později H. prohloubil svůj iracionalismus obratem k mystickým učením Východu, zejména zenovému buddhismu. Zatímco ve svých prvních dílech usiloval H. o vytvoření filoz. systému, později prohlásil racionální postižení světa za nemožné.
