materialismus filozofie
materialismus [-iz-, lat.], jeden ze dvou hl. filoz. směrů, který řeší základní filoz. otázku ve prospěch prvotnosti hmoty, přírody, bytí, fyzického, objektivního a pokládá vědomí, ducha, myšlení, psychické, subjektivní za vlastnost hmoty na rozdíl od idealismu, který naopak přijímá za východisko vědomí, ducha. Uznání prvotnosti hmoty znamená poznání její nestvořitelnosti a nezničitelnosti, její věčné existence, dále prostoru, času a pohybu jako obj. forem jejího bytí, myšlení jako neoddělitelného od hmoty, jednoty světa v jeho materiálnosti. Mater. řešení hl. filoz. otázky v sobě zahrnuje též přesvědčení o poznatelnosti světa, o možnosti adekvátního odrazu skutečnosti v lidském vědomí, o poznatelnosti světové zákonitosti. - Ačkoli mater. filoz. názory vznikaly od samého počátku vývoje filoz. myšlení, pojem m. se rozšířil teprve od 17.st. Užíval se hlavně ve významu fyzikálních představ o hmotě (R. Boyle), později v obecnějším smyslu kontrapozice filozofie materialistické a idealistické (G. W. Leibniz). Vymezení pojmů m. a ideal. je též spjato s pracemi K. Marxem a B. Engelsem. Koncepce m. je sama předmětem filoz. polemiky. Jedni, kteří pochybují o existenci reálného světa mimo lidské počitky, označují m. jako metafyziku; podobně nazývají metafyzikou i objektivně ideal. směry, jež uznávají objektivní bytí mimo lidské vědomí, avšak duchovní povahy (absolutního ducha nebo boha). Další nazývají m. realismem, neboť m. uznává realitu vnějšího světa. Avšak "realisty" se nazývají též pozitivisté a jiní stoupenci "střední cesty" ve filozofii. Jiní opět přiřazují m. k naivnímu realismu, tj. filozoficky neujasněnému přesvědčení o skutečnosti vnějšího světa, jak se projevuje v každodenním životě, domnívajíce se, že i filozofie m. spočívá na podobných "samozřejmostech". Velmi časté je prosté ztotožňování m. s mechanickým nebo metafyzickým m., což vede k tomu, že m. a mechanicismus se stávají synonymy. - Mater. filozofie, spojená s pozitivní odpovědí na zákl. filoz. otázku, je ve skutečnosti vnitřně diferencována. Proto se rozlišují různé školy nebo odrůdy m. Podle velkých hist. epoch se rozlišuje: předmarxistický m., kam patří všechny formy m., jež předcházejí vzniku m. dialektického, a m. nedůsledný, který uplatňuje materialistickou linii jen v oblasti přírody, avšak v oblasti spol. života zůstává idealismem, nebo je materialismem v jedné části nebo stránce zákl. filoz. otázky, v jiné části setrvává na ideal. nebo agnostických pozicích; jindy se ignoruje všeobecná souvislost a vývoj jevů a dochází se k ideal. závěrům, např. v učení o prvém hybateli. Z hlediska metody myšlení se dialektický m. vyznačuje organickou vnitřní jednotou dialektiky a teorie poznání, zatímco metafyzický m. má mnoho podob podle toho, která stránka skutečnosti nebo procesu poznání se absolutizuje. Podle úlohy připisované vědomí stojí proti sobě m. vědecký a vulgární. Věd. má na zřeteli kvalitativní rozdíly mezi fyzickým a psychickým, kdežto vulgární m. hmotu a vědomí ztotožňuje. V pojetí společnosti se vulgární m. projevuje jako ekonomický m., který stojí proti m. historickému. Ten je třeba odlišit také od takových zjednodušujících koncepcí, jako antropologický m. (L. Feuerbach, zčásti N. G. Černyševskij), geografický m. nebo naturalistický m., které spatřují v přírodě určující faktor spol. vývoje; z hlediska poměru k různým stupňům nebo stránkám procesu poznání se rozlišují školy senzualistického a racionalistického materialismu. Uvědomělý filoz. m. se odlišuje od živelného nebo naivního tím, že je filozoficky formulován. Zivelný m. přírodovědců se někdy charakterizuje jako přírodovědecký m. Některé školy charakterizují m. též geografickými a chronologickými znaky, např. starořec. m., fr. m. 18.st. nebo rus. m. 19.st. - M. představuje pravdivý svět. názor; ovšem i stoupenci idealismu jsou přesvědčeni o tom, že mají pravdu. Kritériem toho, který ze směrů má skutečně a který domněle pravdu, je vývoj spol.hist. praxe. Pravdivost m. se osvědčuje v konfrontaci s idealismem a agnosticismem; zaměřenost m. na vyvrácení nepravdivých ideal. konstrukcí vyjadřuje jeho stranickost a bojovnost. Bojovný m. se na rozdíl od nazíravého nebo pasívního nevyhýbá akt. boji s ideal. a náb. názory. Bojovný m. v současnosti vystupuje též jako m. ateistický. V minulosti se však často mater. postoje, které se neshodovaly s vládnoucí náb. ideologií, byly nuceny přizpůsobovat a vystupovat jako panteismus, deismus apod. - Každá mater. filoz. je určována svým obsahem, tj. souhrnem idejí a principů, a svou formou, tj. strukturou, jež závisí především na způsobu nebo metodě myšlení. Z hlediska vývoje poznání se m. dělí na živelný m. starých Řeků a Římanů, metafyzický nebo mechanický m. 17. a 18.st. a m. dialektický, založený na plné dial. jednotě dialektiky, logiky a teorie poznání. To jsou hl. formy nebo druhy mater. filoz. Vedle nich existují též přechodné formy, obsahující prvky dvou nebo více druhů m.: např. m. starověkého Východu, m. epochy renesance, m. rus. rev. demokratů. V průběhu svět. dějin vystupoval m. zpravidla jako názor pokrokových a rev. tříd, byl spjat s úspěchy přír. věd a s rozvojem výr. sil, s bojem proti náb. a idealismu. M. se nejprve rozvíjel v zemích Dálného východu a v řecko-řím. antice. Jeho vývojová cesta směřovala od prvotních, velmi názorných a naivních antropomorfických představ o světě, přírodě a hmotě k abstraktnějším a obecnějším představám o struktuře, vlastnostech a pohybu hmoty, jak je představovali ant. atomisté. V ant. m. jsou v zárodku obsaženy všechny pozdější vývojové formy m.: mechanický, vulgární, metafyzický a dialektický. Ve starořec. filoz. se také nejzřetelněji vyhranil ostrý zápas m. s ideal. a vystupoval v podobě boje dvou zásadně protikladných linií, a to filoz. Démokritovy a Platónovy. V době středověku byl m. v důsledku nadvlády náb. ideologie vytlačen idealismem; přispěla k tomu kromě sociálních příčin též okolnost, že m. nemohl konkrétněji a přesvědčivěji vysvětlit vztahy mezi hmotou a vědomím, ani podat genezi myšlení a vědomí. Zatímco v záp. Evropě církev potlačovala v Aristotelově filoz. vše mater. a pokrokové, v zemích arab. Východu, ve Stř. Asii a Zakavkazsku se udržovaly silné mater. tendence, projevující se mj. v komentářích k Aristotelovi i v samostatném mater. myšlení. Boj mater. linie s idealismem se ve středověku projevoval v podobě sporu nominalismu a realismu. V době renes. a počátků novověké filoz. se pozornost stoupenců mater. filoz. soustřeďovala na zdůvodnění a zdůraznění významu zkušenosti jako zdroje vědění a kritéria pravdivosti. V 17.st. se stoupenci empirismu a senzualismu koncentrovali na výzkum přír. objektů nikoli v jejich skrytých, scholastikou vykonstruovaných kvalitách, nýbrž v jejich pozorovatelných a měřitelných mechanických vlastnostech a vztazích. Naivně mater. a dial. myšlenky antiky jako by se zčásti obrozovaly v počátcích novověké filozofie. I když F. Bacon přiznával hmotě kvalitativní různorodost, další vývoj mater. mu vtiskoval abstraktně mechanistický charakter (T. Hobbes). Někteří materialisté chápali hmotu i v její vnitřní aktivitě, tedy dynamicky, ale pohyb byl interpretován v termínech mechaniky. Dialektika jako ucelené učení se rozvinula v něm. klas. idealismu, zatímco v mater. systémech převládala metafyzika. V 17. a 18.st. nabyl zápas materialismu s idealismem výrazně formy boje s náb. ideologií; m. T. Hobbese a fr. materialistů 18.st. již vystupuje jako učení uvědoměle ateistické. Spor se vyhrocuje; tak např. Hobbes vystupuje proti idealismu R. Descarta, G. Berkeley napadá m. vůbec, fr. materialisté 18.st. ostře kritizují Berkeleyův idealismus, G. W. F. Hegel vede prudkou polemiku s fr. materialisty 18.st. ap. V 19.st. vyvstal úkol sjednotit m. s dialektikou, která se zatím obohacovala, avšak i mystifikovala v rámci vývoje ideal. soustav, a proto musela být materialisticky přepracována. Tento úkol začali řešit též ruští rev. demokraté, avšak nemohli jej dokončit. Nejdále dospěl L. Feuerbach v Německu a N. G. Černyševskij v Rusku.
