Descartes René
Descartes [dekart, lat. Renatus Cartesius] René, 31. 3. 1596 La Haye en Touraine (později Descartes), dept. Indre-et-Loire, Francie - 11. 2. 1650 Stockholm, Švédsko - fr. filozof, matematik, fyzik a fyziolog; jeden ze zakl. filozofie a novodobé vědy, představitel klas. racionalismu. Zakladatel analytické geometrie a kartézské soustavy souřadnic. Vzdělání získal v jezuitské koleji la Flèche. Počátkem třicetileté války sloužil jako důstojník v armádě (snad se účastnil i bitvy na Bílé hoře). Hodně cestoval po Evropě; více než 20 let žil v Nizozemsku, kde napsal hl. díla Rozprava o metodě, Úvahy o první filozofii a Principy filozofie. Pronikání jeho novátorských metod na niz. univ. vedlo k pronásledování D. protestantskými teology. 1649 přesídlil do Švédska, kde ve Stockholmu zemřel. - Jako F. Bacon vystoupil i D. s radikální kritikou scholastiky a tradičního vědění, neapeloval však na pozorování a zkušenost, nýbrž na rozum a sebereflexi. Požadoval založit filoz. myšlení na evidenci a veškeré vědění prověřit z hlediska rozumu, který měl svůj vzor v matematice. Metodickou skepsí dospěl k filoz. principu jistoty vlastního myšlení (cogito, ergo sum) s racionalistickým předpokladem prvenství aktů myšlení před smyslovou zkušeností. Duševní substanci ztotožňoval s myšlením, tělesnou substanci (hmotu) s rozprostraněností, tedy s prostorem, pohyb s přemisťováním. Dualismus těla a duše překonával poznáním jejich vzájemného působení, nicméně plnou substanciálnost přiznával jen bohu. Jeho ideal. racionalismus věřil v neomylnost rozumu, omyly přičítal vůli a přáním. Pravdivé poznání může zajistit správná metoda; Descartova metoda požaduje jasnost a zřetelnost každé teze, rozčlenění složitého problému na jednodušší úkoly, postup od známého k neznámému a úplnost článků log. dedukce; dedukci přiznával výjimečný význam. V učení o přírodě vystupoval D. nezávisle na své ideal. filozofii. Jeho kosmologie, fyz. a fyziol. mají vcelku mechanistický ráz, sehrály však velikou úlohu ve vývoji novověkého mater. a věd. pojetí světa. V mat. a geometrii zavedl pojem funkce a proměnné veličiny a soustavu pravoúhlých (kartézských) souřadnic; stal se jedním ze zakl. analytické geometrie. V mechanice poukázal na relativnost pohybu a klidu, zformuloval obecný zákon akce a reakce a zákon o zachování množství pohybu při nárazu dvou pevných těles; v kosmologii rozvinul teorii přirozeného vývoje sluneční soustavy z vířivého pohybu částic kosm. hmoty; ve fyziol. jako jeden z prvních vědecky popsal reflexní oblouk. - Působení D. na novověkou filoz. a vědu bylo hluboké a mnostranné. Na jeho učení bezprostředně navazuje směr zvaný karteziánství. Pod vlivem Descartových idejí se formovalo učení B. Spinozy. Descartův dualismus se stal východiskem okazionalismu; učení o metodě ovlivnilo jansenismus a logiku Port-Royalu. Descartův racionalismus se stal jedním z ideových zdrojů osvícenské filozofie.
