balada
balada [fr.] 1. kratší chmurná, ponurá hud. nebo slovesná skladba (lyricko epická báseň); 2. hud. a) ve 12. a 13.st. specifická forma středověké fr. milostné písně (ballade); schéma hud. formy aab. Ve 14.st. v období fr. ars nova byla zhudebňována polyfonně (Guillaume de Machaut), v období it. ars nova měla odlišné schéma (abbaa); b) od 16.st. v lid. hud. píseň epického charakteru; c) v období hud. romant. umělá písňová kompozice (F. Schubert, K. Loewe) nebo instrumentální, většinou klavírní skladba dram. výrazu (F. Chopin, J. Brahms). Objevuje se však i v tvorbě sborové a kantátové (H. Wolf, V. Novák); 3. liter. a) b. francouzská či Villonova (tři sloky s refrénem a stejnými rýmy, čtvrtá sloka tzv. poslání - envoi); vznikla v rom. literaturách 13.-15.st. ze středověké fr. milostné písně. V č. liter. ji psali J. Vrchlický a V. Nezval; b) lyrickoepická báseň spádného děje s tematikou pův. fantastickou, hrdinskou a milostnou, v novověku mravoučnou a sociální, zpravidla s tragickým ukončením. Lid. b. je pevně spojena s nápěvem (Osiřelo dítě). B. umělé psali např. T. Percy, J. W. Goethe, H. W. Longfellow, F. L. Čelakovský, K. J. Erben, J. Neruda, P. Bezruč, J. Wolker.
