římskoněmecká říše
římskoněmecká říše, svatá říše římská národa německého - středověká "římská říše" vytvořená 962 jako nadnár. feud. seskupení zemí uznávajících symbolickou svrchovanost řím. císaře; v užším teritoriálním smyslu středověké Německo (neúředně nazývané regnum Teutonicorum). Ř. ř. se zformovala jako svérázný nadstátní celek v důsledku bojů o dědictví po franských Karlovcích. V 1.pol. 10.st. obnovili král. moc v býv. východofranské říši saští Liúdolfovci (Jindřich I. Ptáčník), jejichž formální "ochranu" zároveň uznali it. a burgundský král (Berengar II., Rudolf II.). 962 ovládl Ota I. Veliký Řím a dal se korunovat papežem na řím. císaře (titul uvolněn od 924). Hodnost řím. císaře dávala něm. panovníkovi širší autoritu v rámci západního kř.; císař byl považován za ochránce papeže a církve a za vládce nadřazeného (s výjimkou Byzance) ostatním panovníkům. V praxi však program obnovy řím. říše (renovatio imperii) přinášel velké zahr. polit. zatížení pro něm. panovníky a zkomplikoval jim situaci při vytváření centrální státní moci v Německu (do voleb v říši zasahovali od konce 11. do počátku 14.st. papežové, kteří, podobně jako něm. knížata, neměli zájem na vytvoření silné a dědičné panovnické moci). Program obnovy řím. císařství kulminoval zač. 11.st. za vlády Oty III., který měl v plánu přesídlit do Říma a zapojit do říše pol. a uh. panovníky. Za vlády sálské dyn. nabyla ř. ř. podoby tzv. tří království (tria regna) - něm., burgundského a it. Autorita císařů byla podlomena za jejich konfliktu s papeži (boj o investituru); zároveň byla posílena moc říšských knížat, která získala 1077 oprávnění svobodně volit řím.něm. panovníky. Po upevnění vlády Staufů v pol. 12.st. došlo k novému boji mezi císaři a papeži o nadvládu v Itálii. Císařská strana (od 13.st. ghibellini) vystupovala s teorií o propůjčení vlády nad světem císařům bezprostředně od boha (bez papežského zprostředkování; kolem l1158 změna názvu na ,,svatou" říši řím.). V 1.pol. 13.st. základna císařské moci v Německu (říšské statky) v důsledku it. orientace Staufů ve srovnání s rostoucí mocí knížat zeslábla; to přispělo po pádu Staufů k dočasnému rozpadu centrální státní moci (interregnum, tj. doba bezvládí 1250-73) a k jejímu nahrazení teritoriální mocí knížat nebo obranných spolků (rýnský svaz, landfrídy). Postavení řím.něm. císaře bylo od té doby závislé na jeho vlastní rodové základně. Panovníci vládnoucí od 1273 (v obdob1 1273-1346 též zvaní malí králové) se zároveň snažili využít lenního práva k ovládnutí uvolněných lén pro své rody (zisk Rakouska a Stýrska Habsburky, boj o Braniborsko ve 14.st. mezi Wittelsbachy a Lucemburky). Volební právo zůstalo od pol. 13.st. omezeno jen na kurfiřty. K poslednímu upevnění ř. ř. došlo v důsledku její personální unie s č. státem za Karla IV.; císař si vybudoval svou hegemonii v říši akt. polit., rozšiřováním svého aparátu (dvůr), napodobováním některých fr. vzorů vlády a spojenectvím s papežskou kurií. Jeho pravomoc v Itálii, Burgundsku, Svýcarsku a Rakousku měla jen symbolický ráz. Zákl. zákonem ř. ř. se stala Zlatá bula Karla IV. z 1356. V období 1400-1520 došlo k definitivnímu rozkladu jednoty římskoněmecké říše a k nastolení dualismu formální císařské a faktické místní, teritoriální moci. Pokusy o přeměnu ř. ř. na nár. něm. stát na přelomu 15. a 16.st. (1474 poprvé užit v názvu říše dovětek "národa německého") skončily neúspěchem. Ř. ř. se stala anachronismem, za reformace v 16.st. získali říšští stavové (říšská knížata, hrabata, páni a města) faktickou a po třicetileté válce i oficiální územní svrchovanost (vestfálský mír 1648). Císařská hodnost měla z polit. a prestižních důvodů význam pro Habsburky (společná správa držav v říši a v dědičných zemích, ideol. nástroj hegemoniální polit. ve stř. Evropě a v Itálii). Po velkých územních ztrátách za bojů s rev. a napoleonskou Francií byla 1806 ř. ř. jejím posledním císařem Františkem II. zrušena. - Vztahy mezi ř. ř. a č. státem byly upraveny 1212 v Zlaté bule sicilské (potvrdila suverenitu č. státu, č. král a mor. markrabí byli zároveň říšskými knížaty) a Zlatou bulou císaře Karla IV. z 1356 (č. král měl od císaře jako léno jen svůj arcičíšnický a kurfiřtský úřad v říši, na území říše měl přednost před ostatními králi).
