vitalismus
vitalismus [-iz-], a) filoz. směr v biol. s důrazem na vliv nemateriálního činitele; b) směr č. literatury těsně po 1.svět. válce ovlivněný prožitky z válečné katastrofy a kladoucí důraz na život a životní radost (hl. představitelé, F. Šrámek, K. Čapek, J. Wolker). 1. filoz. objektivně idealistický filoz. směr v biol., vysvětlující všechny procesy a projevy života působením zvl. nemateriálního a nadpřirozeného činitele nazývaného entelechií, duší, životní silou ap. Tento faktor je aktivní; má formovat a oživovat pasívní hmotu. Zdroje v. sahají zejm. k Platónovu učení o duši, Aristotelově nauce o entelechii a dále k Plótínovi. Jako koncepce se v. zformoval v 17. a 18.st., kdy vystupoval jako ideal. reakce na mechanický materialismus. Později byl zatlačen rozvojem org. chemie, např. uskutečněním syntézy močoviny z anorg. látek F. Wöhlerem (1828). Spor mechanického a vitalistického pojetí životních procesů se oživil koncem 19. a zač. 20.st., kdy neovitalisté idealisticky využili některé jevy individuálního vývoje a utváření orgánů, dědičnosti a přeměn energie (J. Uexküll, H. Driesch). Filoz. výklad v. podal H. Bergson. Rozvoj přír. věd, zejm. molek. biol. a další potvrzení Darwinovy evoluční teorie rozhodujícím způsobem podkopaly pozice v. ve vědě. V č. filoz. byl obhájcem v. zejm. F. Mareš; 2. liter. směr č. literatury těsně po 1.svět. válce. Byl reakcí na prožitou válečnou katastrofu a signalizoval krizi ideal. koncepcí individualismu. Nejvyšší hodnotou pro vitalisty je život sám, i jeho nejprostší projevy jsou zdrojem radosti. Atmosférou v. byla dočasně ovlivněna generace předválečná (S. K. Neumann, F. Šrámek, J. Smrek), příslušníci generace z 1914 (M. Rutte, K. Čapek) i generace poválečná (ve svých bás. začátcích J. Wolker).
