třicetiletá válka
třicetiletá válka, mocensko-náb. konflikt (zpočátku katolicko - protestanský) zasahující 1618-48 stř. Evropu s rozsáhlými přilehlými oblastmi. Souběžně s t. v. probíhala válka mezi Švédskem a Polskem (1620-29), v.t. švédsko-polské války; Polskem a Ruskem (1632-34), v.t. rusko-polské války; Francií a Španělskem (1635-59), Dánskem a Švédskem (1643-45) a vypukla obč. válka v Anglii (1642-48). - Zpočátku (do přelomu 20. a 30. let) t. v. řešila rozpory mezi zeměmi katolického a protestantského tábora, které se odrazily i v zápase rakouských Habsburků (v.t. Habsburkové obecně) proti opozici č., rak. a uh. protestantských stavů. Podnětem k jeho vyhrocení se stala 2. pražská defenestrace 23. 5. 1618, kterou začalo první období konfliktu (česká válka 1618-1620). Do čela boje proti habsburskému absolutismu se postavily stavy Čech (hlavně protestanská šlechta). Válka byla vedena v jižních oblastech Čech a Moravy (1618 Lomnice, 1619 Záblatí a Dolní Věstonice - v.t. česká válka 1618-20) a na habsburské vpády odpověděla č. stavovská vojska opakovaným ohrožením Vídně. Č.-rak.-uh. stavovská konfederace (uzavřená v červenci 1619) dostala fin. podporu z Nizozemí i voj. pomoc protihabsburských uchazečů o č. a uh. trůn (savojského vévody Karla Emanuela I. Velikého, kurfiřta Fridricha V. Falckého a sedmihradského knížete G. Bethlena), ale zklamala se v nadějích na přispění angl. krále Jakuba I. a na pomoc něm. Protestantské unie. Rak. Habsburkové naproti tomu získali účinnou podporu špan. Habsburků, dále papeže, pol. Vasovců a zvl. předáka něm. Kat. ligy, bavorského vévody Maxmiliána I.; jejich situaci usnadňoval i dlouholetý mír s Turky (1606-1658) a neutralita Francie. České stavy povolaly na trůn Fridricha V. Falckého, ale nedokázaly se vojensky udržet proti organizovanému nástupu kat. bloku. 1620 v bitvě na Bílé hoře bylo č. stavovské vojsko poraženo a Fridrich V. Falcký opustil zemi. Předáci odbojných stavů byli popraveni, asi 150 000 šlechticů a měšťanů se vystěhovalo v důsledku násilné rekatolizace a konfiskace majetku. - Po ovládnutí Čech zaměřila císařská armáda své úsilí na potlačení valašských povstalců na sv. Moravě a na porážku vojsk knížete Jana Jiřího Krnovského. Boje s G. Bethlenem v Uhrách byly ukončeny 1622 mikulovským mírem. O rok později Bethlen obnovil voj. akce proti císařským, a přestože 1624 opět přistoupil na mírové podmínky sjednané v Mikulově, zabránil vídeňskému dvoru angažovat se výrazněji při dobývání Rýnské Falce (falcká válka 1620 až 1624). Tam po zač. úspěchu falckých vojsk utrpěli protestantští vojevůdci P. E. Mansfeld, bádenský markrabě Jiří Fridrich a Kristián z Halberstadtu řadu porážek (1622 Wimpffen, Höchst a Fleurus, 1623 Stadtlohn) od ligistických a špan. vojsk (J. T. Tilly, A. Spinola), jež opanovala celé Porýní. Fridrich V. Falcký se uchýlil do Nizozemska a v zemi nastolen rekatolizační režim. - Uspěchy habsburského tábora přiměly 1625 k voj. vystoupení dán. a nor. krále Kristiána IV., který si zajistil angl., fr. a niz. fin. podporu a spojenectví dolnosaské (dánská válka 1625 až 1629). Vzdor tomu podlehl 1626 P. E. Mansfeld A. z Valdštejna u Desavy a Kristián IV. poražen u Lutteru Tillym. Následoval Tillyho vpád do Jutska, zatímco Valdštejn ovládl něm. území při Baltu. Dánská válka ukončena lübeckým mírem. Část poražených oddílů pod velením Jana Arnošta Výmarského (1594-1626), Mansfelda a dán. komisaře J. Mitzlaffa († po 1648) pronikla Slezskem na vých. Moravu a do horních Uher, nedokázala však svůj postup koordinovat s akcemi sedmihradských vojsk. Zbaven hrozby dán. intervence vydal Ferdinand II. 1629 pro řím.něm. říši Restituční edikt, jehož realizace by znamenala posílení císařské moci v říši na úkor jednotlivých suverénů a obnovení dominantního postavení kat. církve. Vítězství panovnického absolutismu a následná rekatolizace č. zemí, kodifikované Obnoveným zřízením zemským (1627 pro Čechy, 1628 pro Moravu), stejně jako uplatňování podobných zásad v říši ukázaly, že habsburská politika směřuje pod záminkou obrany kat. víry k tradičnímu císařskému univerzalismu a k upevnění feud. vztahů ve stř. Evropě. - Nebezpečí hegemonie rak. a špan. Habsburků v Evropě vedlo k vytváření nových protihabsburských koalic až do konce války. T. v. ztrácela od sklonku 20. let 17.st. svůj pův. ráz konfrontace mezi kat. a protestantskými silami a stávala se bojem dvou evr. koalic, které se zformovaly bez ohledu na náb. hlediska v první pol. 30.let. Jádrem protihabsburských koalic se stalo spojenectví mezi kat. Francií a protestantským Nizozemskem a Švédskem. 1630 se v sev. Německu vylodila armáda švéd. krále Gustava II. Adolfa, který si uvolnil ruce altmarským příměřím s Polskem (1629) a vystoupil proti habsburskému hegemonismu v řím.něm. říši (švédská válka 1630- 1635). Pod záminkou ochrany protestantského náboženství v říši Švédsko usilovalo o panství nad Baltským mořem (Dominium Maris Baltici). 1631 porazili Švédové se Sasy habsbursko-ligistická vojska (Tilly) u Breitenfeldu. Saský vojevůdce H. G. Arnim vpadl do Čech a obsadil Prahu (listopad 1631), zatímco Gustav I. Adolf pronásledoval Tillyho do Bavorska a zde ho porazil v bitvě na Lechu (1632). Krit. situace přiměla císaře Ferdinanda II., aby jmenoval A. z Valdštejna, zbaveného 1630 generalátu, opět generalissimem císařských vojsk. Valdštejn 1632 vytlačil Sasy z Čech, vymanévroval Svédy z Bavorska a svedl s nimi nerozhodnou bitvu u Lützenu, v níž švéd. král zahynul. Protivníci Habsburků (Francie, Švéd sko, Sasko a heilbronnský spolek) se pokusili 1633 získat Valdštejna, který zatím ovládl i Slezsko, na svoji stranu, avšak ten na konspiraci doplati1 1634 životem (zavražděn na příkaz císaře). Oddíly Svédů a německých protestantů (G. K. Horn, Bernard Výmarský) obnovily výboje v již. Německu a v č. zemích, byly však poraženy vojskem rak. a špan. Habsburků u Nördlingenu (1634). V důsledku obnovení moci Habsburků uzavřela něm. protestantská knížata s císařem pražský mír 1635 (Sasko, Braniborsko, Meklenbursko, dolnosaská knížata); Sasko získalo Lužici a byla pozastavena platnost Restitučního ediktu. - V posledním, nejdelším období t. v. (válka švédsko -fr. 1635-1648) se otevřeně zapojila do bojů s Habsburky kat. Francie. Fr. první ministr kardinál A. J. Richelieu usiloval zejm. o úplné vytlačení špan. Habsburků z již. Nizozemí a ze sev. Itálie; získal podporu Nizozemska a Savojska; 1630 vyhlásila Francie válku Španělsku a až 1638 rak. Habsburkům. Ve stř. Evropě se početné fr. a švéd. armády marně pokoušely zničit základnu mocenského postavení Habsburků, mj. i proto, že na stranu císaře se přidalo i protestantské Sasko, Braniborsko a Dánsko. Po vítězství u Wittstocku (1636) vytlačili Švédové (J. Banér) císařské (M. Gallas) z Pomořanska a 1639-42 se cílem jejich vpádů staly č. země, neboť čeští exulanti ve švéd. službách neustále živili naději na obnovu stavovské protestantské monarchie v č. zemích. 1642 byli Švédové vytlačeni O. Piccolominim a arcivévodou Leopoldem Vilémem (1614-1662, syn císaře Ferdinanda II., biskup pasovský, štrasburský, olomoucký a vratislavský, od 1642 velmistr řádu něm. rytířů, 1639-42 a 1645-46 generalissimus císařských vojsk) z Moravy, porazili však své pronásledovatele ve 2. bitvě u Breitenfeldu (L. Torstenson). V jz. Německu dobyl Bernard Výmarský ve fr. službách Breisach a Rheinfelden (1638). 1643 zastavili Francouzi špan. ofenzívu v bitvě u Rocroi a vpadli do jižního Německa, kde utrpěli porážku od Bavorů (F. Mercy) u Tuttlingenu. 1644 ovládl fr. vojevůdce H. Turenne řadu porýnských pevností a L. Torstenson porazil ve Slesvicku a Holštýnsku dán. a císařská vojska. Téhož roku započalo zdlouhavé jednání o mír v Münsteru a Osnabrücku. 1645 zvítězili Francouzi nad Bavory u Alerheimu a L. Torstenson porazilspojenou habsbursko-bavorskou armádu (J. Götz, †1645, M. Hatzfeld, †1658) u Jankova. Před úplnou katastrofou zachránil císaře Ferdinanda III. separátní mír se sedmihradským vévodou Jiřím I. Rákóczim. Torstenson po neúspěšném obléhání Brna vyklidil Moravu, ale švéd. posádky v Olomouci a jiných městech se udržely přes porážku svých spojenců, valašských povstalců, až do konce třicetileté války. 1646 obnovil Torstensonův nástupce K. G. Wrangel znovu ofenzívu v českých zemích a 1648 Wrangelovi podvelitelé obléhali Prahu (J. K. Königsmark) a pustošili již. Čechy (A. Wittenberg, †1656). V říjnu 1648 útok tří švéd. armád na Prahu (Königsmark, Wittenberg, falckrabí Karel Gustav - budoucí švédský král). V téže době (24. 10. 1648) vstoupila v platnost ujednání vestfálského míru. - T. v. se lišila od předchozích velkých ničivých konfliktů v Evropě (stoletá válka, it. války) ještě větším územním rozsahem, vynaložením materiálních prostředků, rozsahem škod a ztrát na lidských životech. Válečné hrůzy vyvolaly znatelný úbytek civilního obyv., t. v. zastavila rozvoj celých měst a oblastí v něm. a č. zemích, vedla k utužení poddanské závislosti a ke zvýšení fiskálních nároků jednotlivých suverénů. T. v. sice přispěla k obch. integraci Evropy, ale zároveň prohloubila nerovnoměrnost ekon. vývoje v jednotlivých částech Evropy. Z voj. hlediska t. v. znamenala rozkvět žoldnéřství, poskytla příležitost k uplatnění velkorysým voj. podnikatelům (Valdštejn) a vytvořila přepoklady k vytvoření prvních stálých armád. Ekonomie vojenství pozbyla extenzívních rysů (zásady "válka ať živí válku") a směřovala ke stálosti a plánovitosti investic. V průběhu t. v. zmizela z bojišť obrněná pěchota, jízdní kopiníci a arkebuzíři, plně se naopak uplatnily ruční palné zbraně, lehké plukovní dělostřelectvo a z nových druhů zbraní dragouni. V taktickém ohledu proti tradičnímu špan. bitevnímu pořádku se potvrdily výhody tzv. niz.-švéd. ordonance, předobrazu lineární taktiky. Nejhlubší voj. reformy se pak spojují se jménem Gustava II. Adolfa, jehož armáda poskytovala vzor příštím nár. armádám, tech.-taktické novinky však aplikovali v praxi i Valdštejn, Turenne, Montecuccoli a další. V.t. vestfálský mír.