zenová filozofie
zenová filozofie, v.t. zen-buddhismus - buddhistický systém vzniklý z čín. čchan-buddhismu, jehož cílem je prožití vnitřní zkušenosti (satori, sambodhi - v evr. význ. nejčastěji jako osvícení) vedoucí k poznání sebe samého. Vnitřní zkušenost, ke které je adept z. f. veden mimorozumovou, alogickou cestou, je bezprostřední a nepopsatelná. Zákl. cviky jsou duchovní koncentrace, dechové techniky ap. V některých sektách meditují žáci též o tzv. koanu, který jim uloží mistr. Koan je krátká průpověď s logicky nevyřešitelným problémem. Mnozí žáci se léta "obětují" řešení koanu, aby dosáhli prostřednictvím jeho "pochopení" osvobození. Na Západě se stal známým především japonský mistr D. T. Suzuki (1870-1966). Byl zaníceným propagátorem východoasijského zenového mysticismu, radikálním odpůrcem a kritikem západního "vědeckotechnického utopismu". Prosadil se v myšlení s vlnou tzv. beatové generace a obdobím jeho konjunktury byla 60. léta 20.st. Z. f. podněcovala "rebely" k odmítavému postoji vůči amerikanizaci (racionalizaci, technologizaci, odcizení) života a myšlení, byla případem nemilitantního, absolutně vypjatého odmítnutí společnosti čerpajícího z ne-křesťanského náb. zen-buddhismu. V 60. letech filozofové stále pozorněji naslouchali diagnózám ze strany "východního" myšlení a stále více uznávali, že jedině "východoasijská terapie" je s to vyřešit neduhy moderní záp. civilizace (E. Fromm, M. Heidegger). Tvrdili, že záp. myšlení nemůže na cestě "pravého poznání" pokročit ani o krok dále, neopustí-li své principy vybudované na zkoumání přírody a boha, nikoliv společnosti a člověka. Slo jim o odvržení "logu panství" a "mocenského myšlení". Východní (buddhistické, džinistické, hinduistické) myšlení se naproti tomu snažilo vždy proniknout "závoj májin", tj. vrstvu "nepravého vědění", iluzí. Z. f. napadá západní myšlení tím nejostřejším způsobem v jeho samotné podstatě a radikalizuje nejen stanoviska raného buddhismu, ale i pozice jeho pozdějších radikalizací (mádhjamika, jógačára). Zen začíná tam, kde začíná mlčení, kde končí logická komunikace, a tak je na Západě jen negativistickým náb.-filoz. novotvarem. - Zenová interpretace problémů vůbec a globálních problémů zvláště je působivá: apeluje na změnu myšlení, na změnu hodnotové orientace záp. světa, zdůrazňuje potřebu znovuobjevení, znovunalezení "přirozeného lidství" v každodenním životě. Ladí tak s mnoha koncepcemi současného buržoazního filozofického myšlení (kierkegaardovského nebo nietzscheovského či heideggerovského typu). Z. f. podržuje ideu "transcendování všech dualismů", její emancipační úsilí chce být absolutní, usiluje o absolutní osvobození, včetně osvobození od boha. Na pozadí záp. filozofie se tak přiřazuje do linie hledání nové transcendence, vystupuje v roli jedné z forem "náboženství bez boha" a má v kontextu moderního záp. vědomí sebekritický, nábožensko-romantický charakter. Ten se nejzřetelněji ukazuje na naturalismu a programovém iracionalismu z. f., který je dováděn až do důsledků naturalistického mysticismu. Požadavek "tichého ztotožnění" se skutečností v její "takovosti" nelze v souč. společnosti chápat jinak než romanticky. V.t. zen-buddhismus.
