země území
země, hist. územní celek; adm. jednotka. Z. se zformovaly zpravidla v období raného a vrcholného středověku; od feud. panství (dominií) nebo jiných správních jednotek (hrabství, purkrabství) se odlišovaly specifickým právním řádem (zemské zřízení), vlastní polit. reprezentací (zemské stavy) a zemským patriotismem (zemské "národy" - Moravané, Slezané). Pův. z. se kryly s územím kmenů; po vzniku raně feud. států byla stará kmenová aristokracie nahrazena panovnickou družinou a území býv. kmenů splývalo v jeden celek (č. kmeny v 10.st.). S postupující feudalizací se družinná aristokracie měnila na zemskou šlechtu, která spojovala své třídní postavení s vytvářením zemských institucí omezujících panovnickou moc. Nové z. zároveň vznikaly rozdělováním stát. území na úděly pro členy dyn. (Morava a Opavsko ve 13.st.). Ve vrcholném středověku převzaly správu veřejných záležitostí z. zemské stavy (zpravidla šlechta, preláti a města). V 15.st. byla záp. a stř. Evropa rozdělena na řadu zemí s různým postavením a stupněm autonomie (např. Čechy byly vedoucí zemí č. státu, který zahrnoval další země - Moravu, Slezsko, Horní a Dolní Lužici). V novověku od 16.st. zvláštní postavení z. začalo z hosp. důvodů zanikat, zejm. v centralizovaných nár. monarchiích (Anglie, Francie, Španělsko); v habsburské monarchii, složené z různých stát. celků a národů, bylo ekon. progresívní omezování práv zemí (vytváření jednotného trhu a práv. řádu) zároveň spojeno s byrokratickým potlačováním zájmů jednotlivých národů a států (prosazovaly se pouze absolutistické zájmy vídeňského dvora). V podmínkách kap. od 1. poloviny 19.st. přestaly z. v tradičním stavovském smyslu existovat; v mnohých případech však byly na jejich území zřízeny adm. jednotky s větší či menší mírou samosprávy (spolkové země v Německu a Rakousku, kraje ve Francii, v Itálii a auton. kraje ve Španělsku, hist. z. ve Velké Británii, provincie v Nizozemsku a Belgii).
