ze Štítného
ze Štítného Tomáš, asi 1333 - před 1409, č. spisovatel a laický nábožensko-filosofický myslitel; jeden z tvůrců české naučné didaktické prózy předhusitského období. Pocházel pravděpodobně ze zchudlého zemanského rodu; byl mezi prvními žáky nově zřízené Karlovy univerzity (gradu však nedosáhl); v té době na něho působil zejména M. Vojtěch Raňkův z Ježova a dále círk. svatoviktorská mystika. Zprvu hospodařil na své tvrzi v Štítném v jižních Čechách; od 1381 žil trvale v Praze ve styku s představiteli reformního hnutí, s nimiž jej spojovalo kritické zaměření (považoval se za žáka Milíče z Kroměříže). Náleží mezi předchůdce Husovy. Jeho dílo, určené původně pro poučení a výchovu vlastních pěti dětí a mající proto formu dialogu otce s dětmi, nabylo širšího významu; Š. v něm vystupuje jako svým způsobem originální myslitel, bystrý analytik společenského života a velký mistr českého jazyka. Jeho myšlení se sice pohybuje v rámci ortodoxního církevního světového názoru, podává scholastickou metafyziku, noetiku, etiku a psychologii, avšak jeho filozofická metoda je co možná racionální, vychází z přesvědčení, že náboženské pravdy nemusí být předmětem slepé víry, že k nim lze dospět i rozumovým zkoumáním, že rozumu je dostupné veškeré poznání. S. tak pomáhal vytvářet předpoklady pro postupnou emancipaci filozofie z područí teologického myšlení. Jeho kritika společenských poměrů doby je prodchnuta demokratickým cítěním: zastával se utlačovaných a kritizoval způsob života a morálku vyšších tříd. Vycházel sice z vrcholné katolické scholastiky, avšak opíral se více o augustiniánské náboženské myšlení, bližší pozdější reformaci. Důraz na opravdovost křesťanské praxe, jednoty učení a života, výklad teologických otázek v národním jazyce (což bylo tehdy neobvyklé), snaha o laicizaci vzdělanosti a vynikající styl spojují Š. s novověkým myšlením a kulturou. Zasloužil se o vytváření č. filoz. a teol. terminologie. Jeho díla, především traktáty Řeči besední a Knížky šestery o obecných věcech kresťanských, patří mezi vrcholy kulturního snažení předhusitské doby. Volně přetlumočil též některá díla Huga (†1137) a Richarda de Saint-Victor, duchovní román Barlaam a Joasaf, Jacoba D. Cessolis Knížku o hře šachové a další. Svou kritikou působil na P. Chelčického; č. herbartovci v něm spatřovali předchůdce své estetiky. Intenzívní vědecký a národní zájem o Š. se datuje od dob národního obrození (J. Dobrovský, J. Jungmann, F. Palacký, F. L. Čelakovský, K. J. Erben, později J. Gebauer a F. Trávníček).
