zbojnictví
zbojnictví, v právní terminologii období pozdního feud. lupičství, které však ve svých některých projevech a odezvě v poddanském lid. prostředí nabývalo protifeud. ráz. Hromadně se rozvinulo v h. oblastech sev. a stř. Slovenska v 1.pol. 18.st. v důsledku protihabsburského povstání Františka II. Rákócziho, v jehož vojsku bojovaly skupiny poddaných z různých částí Uher. Po ukončení bojů (1711) využily různé ozbrojené skupiny nedostatečné pacifikace k loupení na hl. obch. cestách; pronikaly přitom i do pohraničních oblastí okolních zemí (Morava, Slezko, Polsko). Jejich národnostní složení bylo pestré. Po potlačení skupin některých býv. povstaleckých bojovníků došlo k novému zesílení z. ve 30.letech 18.st. Zbojnické družiny byly málo početné a jejich příslušníci se na zimu rozcházeli. Akce zbojníků proti bohatým mívaly podporu poddanského obyv., a boj stoličných orgánů a voj. oddílů proti nim byl proto obtížný. Z. prakticky zaniklo před pol. 18.st. v důsledku upevnění správní organizace a bezpečnosti na cestách. V lid. prostředí se z. stalo symbolem spravedlivého boje chudých proti bohatým; zbojnická tradice se rozvíjela v lid. kultuře a slovesnosti (nejen sl., ale i pol., ukr.) a soustřeďovala se především na legendy o životě zbojnických vůdců (J. Jánošík), kterým byly přičítány nadpřirozené schopnosti a ideální vlastnosti. Specifickou pokrokovou roli sehrála zejm. jánošíkovská tradice ve vývoji sl. nár. hnutí od zač. 19. století.
