vojenská hudba
vojenská hudba a) hud. signály či doprovod užívané od starověku v boji, za pochodu nebo při přehlídce vojsk; na zvuk hud. nástrojů se bojovníci shromažďovali, vyráželi do útoku, ustupovali či pronásledovali nepřítele; rytmický hud. doprovod byl důležitý při přesunech vojenských oddílů. Při útoku nebo za pochodu se též uplatňoval pokřik válečný a vojenská píseň. Od 16.-17.st. jsou komponovány samostatné hudební skladby - voj. pochody (,,marše"); b) hudební tělesa organizovaná při vojsku; jejich počátky sahají do starověkého Egypta (skupiny pištců, trubačů a bubeníků pochodující v čele oddílů pěchoty); staří Řekové užívali hráče na šalmaj a trubače, kteří dávali signál k útoku falangy. Řím. legie měla 35 trubačů. Ve středověku se uplatňovaly především rohy a trubky. Vzrůst úlohy voj. hudebníků pro orientaci a přesuny vojsk od 16.st.; ve většině evr. žoldnéřských armád se užívaly polnice, bubny a píšťaly, od 17.st. kotle a tympány; v Anglii a ve Skotsku byly typické dudy. V osmanské říši byly vytvořeny u janičárských jednotek sbory hudebníků na dechové a bicí nástroje, které hrály výrazně rytmickou břesknou hudbu. Podobné kapely byly zřízeny nejdříve v Polsku, pak v habsburské monarchii, Rusku a Prusku. Během 18. a v 1. pol. 19. století se u armád normovalo složení voj. kapel; v rak. armádě měl svou kapelu každý pěší pluk (měla obvykle 43 mužů), jezdecké pluky do 1866; značné zastoupení ve voj. kapelách měli č. hudebníci. Od 2.pol. 19.st. v. h. vystupují při slavnostních příležitostech, na přehlídkách a hud. soutěžích.
