vodič
vodič, 1. fyz. a tech. ang. conduit - obecně látkové prostředí umožňující šíření energie, např. v. tepla, v. zvuku. Zvl. význ. mají v. el. proudu. Dělí se na: a) kovy (v. I. třídy), kde vedení proudu je podmíněno pohybem volných (vodivostních) elektronů uvnitř kovu; b) elektrolyty (v. II. třídy), kde vedení je podmíněno pohybem iontů disociované látky; c) polovodiče, u nichž se uplatňuje vedle elektronové vodivosti též vodivost děrová. V el.tech. vodivý materiál (měď, hliník), který ve tvaru drátu, lana, kabelu slouží k vedení el. proudu v rozvodu; zpravidla se skládá z elektrovodného jádra (nebo soustavy jader) s izolačními nebo ochrannými obaly. Používá se v. holý (venkovní vedení) nebo izolovaný smaltem, opředením, ovinutím, olisováním. Někdy je v. nebo více vodičů opatřeno ochranným pláštěm z hliníku, olova nebo plastů. V. pro hromosvody se vyrábějí z ocelového pozinkovaného drátu; 2. výpočetní tech. nosič informace s odpovídající strukturou pro přenos el. signálů, světla, zvuku. Podle funkčního poslání se rozeznává např. v. adresový, budicí, číslicový, čtecí.
