vidění
vidění, zrakové vnímání - poznávání okolního prostředí smyslovými vjemy vzbuzenými světlem vnikajícím do oka. Hl. účelem v. u člověka je vnímání světla a jeho intenzity, pohybu, barev, tvaru, prostoru a orientace v něm. V. je složitý fyziol. děj, jehož zákl. je působení světla na smyslové buňky oční sítnice (tyčinky a čípky), v nichž vzniká el. vzruch, který se šíří zrakovou dráhou do zrakového ústředí v CNS. Dělí se na a) v. přímé, centrální, makulární; obraz vzniká v centru sítnice, tzv. makule (žluté skvrně), která je místem nejostřejšího vidění. Je složená jen z čípků. Subj. zkouškou přímého v. je určení zrakové ostrosti (vizu); b) v. n epří m é , periferní, extramakulární; obraz vzniká mimo centrum sítnice a podílejí se na něm čípky i tyčinky. Vyšetřuje se perimetricky. Funkce čípků a tyčinek není zcela totožná. Čípky (umístěné hl. ve středu sítnice) jsou citlivé na barvy, kdežto tyčinky (umístěné na okrajích sítnice) barvy nevnímají. Na okrajích zorného pole se rozeznávají barvy špatně nebo vůbec ne. Tyčinky jsou dráždivější. - Foto pi cké v., na němž se účastní většinou jen čípky, vzniká v zásadě jen při adaptaci oka na jas nejméně několik nitů a lze při něm dobře rozeznávat barvy. S kotop ické v ., n oční v., na němž se účastní většinou jen tyčinky, vzniká v zásadě při adaptaci oka na jas menší než několik setin nitu a nelze při něm rozeznávat barvy. M ez o pi cké v., s o u mračn é v., vzniká za podmínek mezi v. fotopickým a skotopickým. V. závisí na stavu oční sítnice, ale účastní se ho i mozková kůra. Kvantitativní stanovení v. patří mezi nejvýzn. oční vyšetření. - Živočichové mají schopnost v. různě vyvinutou. V.t. vizuální percepce; zrak; zrakové orgánv.
