vůle filozofie
vůle filoz. vědomé úsilí subjektu (osoby, kolektivu), zaměřené na uskutečnění zvoleného cíle. Předpokládá specificky lidskou schopnost se rozhodovat, volit mezi různými možnostmi, tedy akt nebo řadu aktů, jež nelze uskutečnit ani pouhým myšlením, ani jen vnější činností. Ve vlastním a plném slova smyslu nelze považovat za volní akt každý vědomý čin, ba ani čin spojený s překonáváním vnějších nebo vnitřních překážek na cestě k dosažení cíle, ačkoli čelení překážkám všeho druhu je důl. momentem volního úsilí. Hl. součástí volního aktu je poznání a pochopení hodnotové charakteristiky cíle jednání, jeho korespondence se zásadami a normami osobnosti. Přitom v prožitku volního aktu není nejpodstatnější vědomí a pocit "já chci", nýbrž vědomí "je třeba", "musím". Tento prožitek charakterizuje zejm. promyšlené a zásadové jednání, při němž subjekt musí čelit okamžitým impulsům, dílčím potřebám a náladám. Struktura volního aktu vykazuje dvě zákl. složky: rozhodování a jeho realizaci. Jestliže cíl volního aktu neodpovídá aktuálním potřebám, pak je rozhodování provázeno bojem motivů a akty výběru a volby. Problém vůle má velký individuální a spol. význam. Proto v dějinách filoz. bylo vynaloženo mnoho úsilí na objasnění podstaty vůle. Deterministé soudili, že vůle je určována okolnostmi na člověku nezávislými, fyzickými, psychickými a sociálními příčinami, přičemž supranaturalističtí deterministé považovali za určující moment boží prozřetelnost. Indeterministé pokládali vůli za autonomní a sebe samu určující sílu. Metafyzičtí voluntaristé pak interpretovali vůli jako prvotní základ svět. procesu a prazdroj lidské činnosti. Filozofické koncepce vůle se odrážely mimo jiné v podobě střetů "autogenetických" teorií vůle, podle nichž vůle představuje specifickou sílu neredukovatelnou na jiné procesy (W. Wundt, N. Ach), a teorií "heterogenetických", podle kterých je vůle odvozenou funkcí, druhotnou vůči rozumu (intelektuální teorie vůle, např. J. F. Herbart a herbartovci), vůči citu (emocionálníteorievůle, např. E. Bleuler, H. Ebbinghaus) anebo vůči asociaci představ (asocianismus). Filoz. základem intelektualistických tendencí v psychologii vůle byl racionalismus (Platón, Aristoteles, stoikové, Tomáš Akvinský, R. Descartes, B. Spinoza, G. W. Leibniz, I. Kant, G. W. F. Hegel); naopak učení o vůli jako prvotní příčině se často spojovalo s filozofickým iracionalismem (A. Schopenhauer, F. Nietzsche).V. byla dlouho ve shodě s Aristotelem chápána jako "rozumné snažení"; teprve u Augustina a R. Descarta dochází k oddělení v. od rozumu. V. byla dále pokládána za duševní schopnost, které je přisuzováno zejm. prosazování individuality, roz hodování se ve shodě s vlastními intencemi, dosahování vědomě vytčených cílů, odolávání vnějším tlakům, překonávání překážek a kontrola vlastní emocionality (impulsivity). V. byla kladena buď do protikladu k reflexům či pudům, nebo byla převáděna na jinou duševní funkci, např. na city (H. Ebbinghaus). Behaviorismus rozpustil problematiku v. a volního jednání v problematice motivace, resp. cílového chování. Psychol. užívala na jedné straně jako ekvivalentního pojmu v. (resp. jako ozn. intrapsychické stránky volního aktu) výraz chtění, který jindy slučovala s vnější stránkou volního procesu pod celk. názvem v. Ve 20.letech 20.st. byla v. definována jako chtění, v němž se subjekt prožívá jako příčina svého jednání; v. byla v tomto smyslu spojována s vědomím svobodného rozhodování. Ať jde o prosazení určité tendence, nebo o uplatnění zábran, je v. vždy výsledným momentem boje různých sil, v němž se uplatňují kognitivní, emocionální a motivační složky osobnosti na pozadí spontaneity. V. sama o sobě představuje schopnost provést určitý výběr a začít volní akci; není však rysem individua, nýbrž charakteristikou situačního chování, probíhajícího v úrovni pudových impulsů (impuls je vrozený, cíl není uvědomován), zvykových impulsů (impuls je naučený, cíl není vždy jasně uvědomován) a volních impulsů (impuls může mít pudový nebo zvykový původ, cíl je vždy jasně uvědomován). V. je chápána jako vyvíjející se struktura ve formě regulativní dispozice, které se člověk učí. Akt vůle chápaný jako intervence celé osobnosti v motivaci každého činu má vlastní strukturu, v níž rozhoduje fáze vzniku pohnutky a psychického napětí, fáze vzniku představy cíle a prostředků jeho dosažení, fáze eventuálního boje motivů, fáze rozhodnutí a výsledná fáze jednání. Volní akt je začleněn ve struktuře volního chování, jež souvisí se vzorci volní pozornosti, organizujícími percepční pole a zaměřenost akce. Specificky lidský volní akt, zahrnutý ve vyšších formách jednání, vychází ze slovní signalizace, podřízené organizaci CNS. Důl. předpokladem průběhu všech navazujících fází volního aktu je zpětná vazba jednání, regulující volní aktivitu nejen dosaženými výsledky, ale i představami. Specifika lidského chování proto spočívá v tom, že se činnost člověka aktivuje či tlumí i na zákl. pouhých představ následků, jež vyvolá. - Z popisného hlediska je v. specifickým aktem, jehož nejcharakterističtějším rysem je schopnost překonávat vnější i vnitřní překážky, nepodléhat bezprostředním přáním a pohnutkám a uvědomovat si hodnoty sledovaného cíle a uskutečňovaného činu. Idealismus chápe v. nesprávně jako sílu (u voluntaristů a existencialistů iracionální) nezávislou na vnějším světě a nesouvisející s obj. nutností. Volní jednání se však vyvíjelo a utvářelo zejm. při postupné přeměně objektivního světa. Svobodná v. nespočívá v domnělé nezávislosti na přír. a spol. zákonitostech, ale ve schopnosti rozhodovat se a účelně jednat se znalostí věci. Síla v. pak není dána člověku přírodou, nýbrž je výsledkem znalostí, zkušeností, výchovy a sebevýchovy. - Z lék. hlediska představuje v. jednu z nejdůl. složek osobnosti, k jejímž poruchám patří zejm. abulie (úplná ztráta v.), vyskytující se hl. u psychóz, hypobulie (oslabená v.), doprovázející běžné psychické poruchy a duševní indispozice, a hyperbulie (neúčelně zvýšené volní úsilí), typické pro expanzívní náladu. K poruchám v. dochází všude tam, kde je snížena schopnost ovládat jednání.
