věta obecně
věta, 1. jaz. zákl. jednotka jaz. projevu, tvořící celek relativně uzavřený věcně, obsahově (myšlenkově), významově, mluvnicky a intonačně nebo graficky, charakterizovaný modalitou (aktivním zaujetím postoje ke skutečnosti), nověji i vztahem predikace. Druhy vět podle (kladného, záporného) postoje mluvčího: oznamovací, tázací, žádací (rozkazovací), přací a zvolací. Větu tvoří větné členy řídící a závislé; dva členy v syntaktickém vztahu se nazývají větná dvojice (syntagma). Jádrem v. je spojení zákl. členů, predikační dvojice (podmět a přísudek), ostatní členy (předmět, přívlastek, příslovečné určení, doplněk) jsou závislé, rozvíjející. Typy vět: dvojčlenná (s oběma zákl. členy), jednočlenná (s jedním zákl. členem), jednoduchá a složená (souvětí podřadné a souřadné). - Zákl. větné vztahy mezi členy jsou predikace (přisuzování), determinace (určování), vyjádřená rekcí, kongruencí, hypotaxí nebo nevyjádřená (přimykání), koordinace (souřadnost), přístavek (apozice) a parenteze (vsuvka). V.t. aktuální členění věty; 2. mat. a fyz. poučka - výrok, jehož pravdivost byla dokázána. Některé v. bývají označovány jmény autorů, např. Pythagorova v., Euklidovy věty. V.t. termodynamické věty; 3. výpočetní tech. viz záznam; 4. hud. a) část cyklické (vícedílné) hud. skladby (sonáty, symfonte, koncertu, kvartetu); b) nejmenší hud. formotvorný útvar; c) v širším smyslu delší úsek skladby.
