vědomí obecně
vědomí, 1. filoz. nejvyšší forma specificky lidského odrazu obj. reality charakterizovaná tím, že odraz skutečnosti ve formě psychických aktivit zprostředkovaných smyslovými orgány a CNS předchází praktické činnosti a dává jí cílevědomý ráz; 2. psychol., lék. specifická forma subj. bytí podmiňující existenci psychiky, z níž vyvěrá; specificky lidská potencionalita ideální reprodukce skutečnosti v myšlení, charakterizovaná sebereflexí, stopu zanechávající interakcí s obj. realitou zprostředkovanou subjektu procesem vnímání a schopností vytvářet a uchovávat obsahy, jejichž prostřednictvím se člověk na rozdíl od živočichů vyděluje z okolního světa Podrobně - 1. filoz. nejvyšší forma specificky lidského odrazu obj. reality charakterizovaná tím, že odraz skutečnosti ve formě psychických aktivit zprostředkovaných smyslovými orgány a CNS předchází praktické činnosti a dává jí cílevědomý ráz; funkce lidského mozku existující pouze v neoddělitelném spojení se svým materiálním základem jako složitá činnost, jejíž konkrétní obsahy tvoří různé formy odrazu (počitky, vjemy, pojmy) podílející se na zachování kontinuity v jednotě psychických dějů. V., zahrnující i oblast emocí, vůle a motivace, se objektivuje a fixuje v produktech kult., zejm. v řeči a dalších znakových systémech; nabývá formy ideálního bytí, vystupuje jako vědění. Je jednotou poznávacích a hodnoticích aspektů, v nichž se vyjadřuje jeho selektivita (výběrovost) zahrnující jak orientaci na spol. hodnoty osvojované subjektem, tak vztah subjektu k sobě samému (sebe-vědomí vyplývající z procesu uvědomování). V. se vyvíjí v dial. a dialogickém vztahu k bytí, v němž "usvědčuje hmotu z její existence". Boj o charakter v. ve vztahu k bytí tvoří osu dějin filoz., v jejímž rámci dochází především ke střetům v otázce, zda je v. přirozenou činností lidského organismu, nebo zda je třeba je vyvozovat z určitého nadpřirozeného duchovního zdroje. Podle Platóna je např. duševní činnost výtvorem nesmrtelné nehmotné duše, která je jen dočasně uvězněna v lidském těle. Také podle Aristotela je myšlení (a tedy i v.) na těle zcela nezávislé, i když na vnímání se tělo podílí. Tento názor, který z velké části přejal Tomáš Akvinský, je dnes součástí novotomismu. Mater. filozofové rozvinuli pojetí, podle něhož jsou psychické procesy přirozenými pochody v lidském těle. Podstatný vliv na rozvoj pojmu v. měl R. Descartes. Duši pokládal za substanci zcela odlišnou od těla (substantia cogitans), nezávislou na hmotě; zatímco tělo funguje jako mech. stroj, soustřeďuje se veškerá vědomá činnost do duše. Pro Descarta zůstává nepochybná pouze existence v. (cogito, ergo sum). Výsadní postavení, které Descartes vyhradil v., se stalo v následujícím období jedním z podstatných znaků racionalisticky orientované ideal. filozofie. Podle J. Locka je vědomí vnímání toho, co se odehrává ve vlastním duchu člověka. T. Hobbes a P. Gassendi odmítli Descartovo učení; Hobbes prohlásil duchovní substanci za neprokázanou, zatímco myšlení pokládal za atribut tělesnosti. Mater. pojetí v. jako produktu hmoty rozpracoval především fr. materialismus 18.st. D. Diderot zdůraznil, že čití, vnímání, myšlení, paměť, představivost jsou výsledkem spolupráce mozku a smyslových orgánů. L. Feuerbach kritizoval především takové ideal. zabsolutnění lidského v., které je vydává za ducha, z něhož vzniká příroda (G. W. F. Hegel). Duch se podle Feuerbacha vyvíjí s lidským tělem, je vázán na smysly a stejně jako mozek je produktem přírody. Subj.ideal. pojetí vědomí, založené G. Berkeleyem a D. Humem, prohlašuje v. za jedinou realitu, zatímco všechny předměty a vztahy hmotného světa vydává za pouhé vjemy, obsahy vědomí. Podle Humova názoru není v. nic jiného než proud lidských vjemů a jejich spojování podle principů podobnosti, dotyku a působení. Humovy a Berkeleyovy názory se staly důl. teor. zdrojem subj. idealismu konce 19. století a zač. 20.st. (empiriokriticismus, pozitivismus). Názor, že jedině lidské v. existuje, vedl ve svých důsledcích k solipsismu. Proto ideal. filozofové, aby se mu vyhnuli, přijímají představu, že existuje nadindividuální v., božský duch, jehož pomocí vysvětlují vznik a působení vjemů v lidském v. Jiný proud ideal. filozofie postuluje nadindividuální v. jako "vědomí vůbec". Tohoto druhu je transcendentální v. I. Kanta, které je čistě logickým vědomím, tj. "čistou" či "původní" apercepcí reprezentující předpoklad každého možného poznání. Také většina představitelů novokantovství postulovala různé formy "vědomí vůbec" (W. Windelband, H. Rickert); 2. psychol., lék. specifická forma subj. bytí podmiňující existenci psychiky, z níž vyvěrá; specificky lidská potencionalita ideální reprodukce skutečnosti v myšlení, charakterizovaná sebereflexí, stopu zanechávající interakcí s obj. realitou zprostředkovanou subjektu procesem vnímání a schopností vytvářet a uchovávat obsahy, jejichž prostřednictvím se člověk na rozdíl od živočichů vyděluje z okolního světa; jednota prožívání a vědění zal. na evidenci, tj. uvědomování a poznávání, vztažená k vnějšímu i vnitřnímu světu člověka na zákl. jeho psychické činnosti; psychol. zvláštní stav mysli korespondující s určitým stavem CNS, vyvolaným odrazem vnější a vnitřní skutečnosti za předpokladu účasti poznávacího vztahu (S. L. Rubinštejn); abstrakce ozn. paralelu duševního života (W. Wundt) jako niterné prožívání, vědění o něčem a vědomí sebe sama (K. Jaspers). Z ideal. pozic může být v. chápáno jako jednota vědění a zvnitřnění, vědomí něčeho (F. Brentano) či absolutní zřejmost vylučující předmětnost i obsahovost (J.-P. Sartre); marx. psychol. chápe naproti tomu v. jako nejvyšší formu psychického odrazu vlastní pravděpodobně jen člověku, spojenou se znakovými (např. jazykovými) prostředky umožňujícími komunikaci. Z hlediska jevové klasifikace může být v. jako do značné míry tautologický pojem charakterizováno výrazy ,,duševní(oduševnělé)", ,,bdělé", ,,pociťující", ,,rozlišující", ,,sdělitelné", ,,postřehující", ,,vědoucí (znající)", ,,záměrné". - V psychol. pohledu je v. neoddělitelné od sebeuvědomování (sebereflexe), projevujícího se jako schopnost jedince vydělovat sebe z okolního světa, poznávat okolní svět jako objekt a sebe prožívat jako subjekt. V. necharakterizuje osobnost jako nezávislá entita, ale jako odraz spol. bytí v systému spol. vztahů, do nichž je člověk obj. začleněn a v nichž akt. působí. Individuální v. se tak stává složkou v. společenského, které je hist. zkušeností bytí člověka a rozhodujícím regulativem jeho jednání. Individuální i spol. v. je předmětem zájmu marx. psychol., která buduje svou koncepci vědomého na principu jednoty vědomí a činnosti, vědění a prožívání, psychologického a fyziologického (šířeji spol. a biologického) a na principu jednoty individuálního a společenského. V tomto kontextu lze přistupovat k vědomí jako k psychol. prostoru, do něhož se vkládají obsahy příslušné k "já", a rozlišit v něm několik stupňů, ozn. jako vigilance. Zřetelnost zal. na dokonalé diferenciaci a jasnost vyplývající z uvědomitelnosti jsou dvě zákl. vlastnosti obsahů vědomí, které souvisí v klinickém popisu především s dimenzemi "vědomí-předvědomí-nevědomí", "vědomí: bdění-spánek", "vědomí-bezvědomí". V interpretaci v. jako kontinuity bdění a spánku se střetávají různé teorie, které se většinou liší pojetím a vymezením jednotlivých stupňů kontinua v. Nejčastější klasifikací je rozlišení sedmi stupňů v. jako spojitého fenoménu. 1. stupeň (excesívní bdělost) se vyskytuje v průběhu intenzívních emocionálních zážitků; 2. stupeň představuje optimální a úplný stav bdělosti, odpovídající optimálnímu stavu organismu; 3. stupeň charakterizuje uvolnění bdělosti, projevující se sníženou koncentrací; 4. stupeň charakterizuje snění, při kterém se uvolňují zážitky ve formě vizuálních obrazů; 5. stupeň představuje lehký spánek, při kterém se ztrácí vztah v. k podnětům vnějšího světa a který se obvykle pokládá za stadium snů; 6. stupeň prezentuje hluboký spánek, při kterém chybí jakékoliv interakce organismu s v.; 7. stupeň pak charakterizuje bezvědomí, typické vymizením veškerých motorických reakcí na vnější podněty, lišící se od nevědomí abs. absencí psychického pohybu či aktivity. Přestože podobné klasifikace v. nepřispěly ke kauzálnímu výkladu funkce v. v období spánku ani k objasnění podstaty alterovaných stavů v. (např. v hypnóze), usnadnily klinický popis některých zákl. poruch v., sledovaných v oblasti lék. a klinické psychol. V.t. úžina vědomí.
