věčnost
věčnost, neomezená doba; vlastnost toho, co je věčné; nekonečnost časového trvání materiálního světa podmíněná nestvořitelností a nezničitelností hmoty a jejích atributů. Hmota vystupuje vůči času jako jeho nositel, obsah a vlastnost v. jako jedna z charakteristik materiálního pohybu. Přitom se v. vztahuje na přírodu, materiální svět jako celek, zatímco každá jednotlivá forma, každý určitý mater. systém je právě v důsledku v. materiálního pohybu přechodný. Uznávání v. materiálního světa tvoří jeden z výchozích principů každé důsledné mater. filozofie. - V náboženství a obj. idealismu se v. připisuje bohu nebo absolutnímu duchu. V tomto případě má však v. jiný charakter než v materialismu, neboť představa absolutnosti boha nebo světového ducha je staví mimo čas; bůh přebývá ve v. V čase vše vzniká a zaniká, kdežto bohu se připisuje absolutní dokonalost, a tedy i trvání. V. si nelze představovat jako lineární homogenní protaženost; realizuje se prostřednictvím nekonečného množství přeměn kvalitativně různých forem hmoty. V. jako nekonečnost času má kvalitativní i kvantitativní aspekty. V kvantitativním ohledu v sobě zahrnuje aktuální nekonečnost po sobě následujících intervalů bytí materiálních systémů (staletí, tisíciletí), v kvalitativním smyslu obsahuje nekonečný sled kvalitativních přeměn hmoty, střídání jejich stavů, forem a zákonů pohybu, neomezenou mnohost časoprostorových struktur a materiálních systémů. - V dějinách myšlení se náb. a ideal. učení soustřeďovala hlavně na zážitky spojené s v. Tak v mystice se předpokládá možnost prožití v. (v kontemplaci, extázi) jako vytržení z času, v němž okamžik a věčnost splývají vjedno. Ve starořečtině se v. vyjadřuje jako aion, což je pojem blízký životu a délce života; i omezený život je věčný, neboť je spojen s transcendentnem. Ideal. myšlení ve starém Řecku spatřovalo v aionu moc ovládající lidi a zároveň otce všech věcí. Platón chápal čas jako pohyblivý odraz nepomíjejícího aionu, Aristoteles jako věčnou přítomnost, jako kvalifikující sílu nad časem. Tato pojetí se uplatňovala v různých modifikacích i ve středověké scholastice. Hluboké úvahy o case a v. se subjektivistickým zabarvením lze nalézt u Augustina. V dial. pojetí Hegelově pojem v. jako prvotní působící realita a "demiurg skutečna" si podřizuje čas, "který stojí v jeho moci". Filoz. 19. a 20.st. buď empiricky a skepticky pokládá v. za pouhé slovo, nebo ji subjektivizuje, anebo v objektivně ideal. systémech ji spojuje s absolutnem. Soudobé přírodní vědy odmítají představu o možnosti jakéhokoli konečného stavu světa typu "tepelné smrti vesmíru" nebo "zastavení času", právě tak jako tok času opačným směrem. Čas směřuje vždy od minulosti k budoucnosti, což vyvolává asymetrie ve vztahu příčiny a účinku a nevratnost vztahu v materiálních systémech. Mimo reálnou možnost jsou i představy o uzavřeném cyklickém času užitém v modelech pulsujícího vesmíru. Každé opakování ve vesmíru je pouze relativní; nekonečná posloupnost v samovývoji hmoty vyjadřuje v. jejího bytí v čase.
