vídeňský kongres
vídeňský kongres, mírový kongres 14. 9. 1814 - 19. 6. 1815 za účasti všech evr. států s výjimkou Turecka. Přijetím tzv. vídeňské smlouvy ukončil epochu válek s rev. a napoleonskou Francií se záměrem restaurace polit. poměrů v Evropě a vytvoření bezpečnostního mez. systému proti revolučním ideologiím a hnutím. Na jednání využila Francie (Ch. M. Talleyrand) rozporů mezi vítěznými mocnostmi, především mezi Rakouskem (K. W. N. L. Metternich) a Velkou Británií (R. Castlereagh) na straně jedné a Ruskem (Alexandr I.) a Pruskem (K. A. Hardenberg) na straně druhé, stejně jako jejich obavy z obnovy fr. císařství, k udržení svého velmocenského postavení. K ospravedlnění územních korektur ve srovnání s předrev. stavem (1792) měly především sloužit personální unie Velké Británie s Hannoverskem, Švédska s Norskem, Ruska s Polskem (Kongresovka), Dánska s Holštýnskem, Nizozemska s Belgií a Lucemburskem. Kromě toho rozšířila Velká Británie své državy o Kapsko, Cejlon, Maltu, Mauritius a Helgoland, značných územních zisků dosáhly Prusko (Porýní, Vestfálsko, Gdaňsk, Poznaňsko, zbytek Pomořan, část Saska a Lužice), Sardinie (Savojsko, Piemont, Nizza, Janov) a Rakousko (Lombardie, Benátsko, Ilyrské provincie, Tyrolsko, Terst a vých. Halič), které zároveň obnovením habsburských sekundogenitur v Itálii (Toskánsko, Parma, Modena) a zřízením něm. spolku získalo rozhodující vliv ve stř. Evropě a na Apeninském poloostrově. Svýcarsko získalo garanci "věčné neutrality". Součástí vídeňské smlouvy byla i konvence o dipl. stycích mezi jejími signatáři.
