védánta
védánta [sanskrt, konec, završení véd], uttara mímánsa - objektivně ideal. systém ind. filozofie, který filozoficky zakládá náb. V. navazuje na upanišady. První systematický výklad v. je v díle Védántasútra (za další klasická díla platí Bhagavadgítá a upanišady). Nejvýznamnějším zpracováním systému v. je dílo Sankarovo a jeho žáků (do 11.st.), nazývané advaita-védánta (nedualistická v.). Další rozvoj v. představuje Rámanudža a jeho žáci (do 18.st). Šankara hlásal existenci neosobního, abs. ducha (brahma), který je konečným a jediným základem bytí. Podle Šankary je lidská duše totožná s brahma a je jeho projevem. Brahma je charakterizováno jednotou bytí, vědomí a klidem, blažeností. l hmotný svět je empirickým projevem brahma, ale je zdáním, iluzí (mája) brahma. Vnější svět není pravdivý, empirismus je nižším stupněm poznání. Na vyšším stupni poznání člověk dospívá ke svobodě a ke sjednocení s brahma. Tato vyšší pravda je mimologická, je zjevením na základě véd a upanišad. Rámanudža zpopularizoval Sankarovo učení: hmotný svět a lidská duše jsou částmi brahma, nejsou proto pouhou iluzí. Příčinou závislosti člověka na hmotném světě není nevědomost (jako u Šankary), ale nedostatek lásky (bhakti) k bohu. Při úplném věnování se bohu se člověk s pomocí božstva osvobozuje od této závislosti. Rámanudža odsuzoval kastovní zřízení. V novověku na v. navazují Ráj Ramohan, Rámakrišna, Aurobindo Ghoš, Vivékánanda. Rádhakrišnan, Bhagavan Dás a jiní. V. ovlivnila i filozofii A. Schopenhauera.
