uvědomování
uvědomování, 1. sebeuvědomování, sebereflexe - proces vydělování sebe sama z okolního světa jako identického, v čase konzistentního "já"; schopnost pozorovat okolní svět jako objekt a sebe prožívat jako subjekt v rámci zákl. interakce osobního "já" a obj. skutečnosti. Fyziol. se sebeuvědomování uskutečňuje na úrovni mozkové kůry na zákl. vyjevování vnitřního rozporu mezi dvěma protikladnými informacemi o funkčním stavu určitého orgánu: mezi informacemi o jeho klidovém stavu a informacemi o stavu jeho funkčního vzrušení. Vzájemným střetnutím obou protikladných informací v téže oblasti mozkové kůry se projeví disonance jako výraz aktuálního rozporu, která je spojena se subj. uvědomováním si změn ve výsledné činnosti příslušných orgánů. Vedle vyjevování vnitřních rozporů na úrovni mozkové kůry jako základu subj. uvědomování procesů uvnitř organismu i dějů vnitřního světa existuje forma vyjevování rozporů, odrážejících objektivitu vnějšího světa. Tato forma, podstatná pro formování obsahu vědomí, spočívá v dlouhodobém vyjevování rozporů, které se utvářejí jako projev hist., chronologického hromadění vzájemně rozdílných, protikladných záznamů informací o jevech obj. reality ve struktuře paměti jednotlivce. Všechny rozpory, které existují objektivně ve vnějším světě, se postupně odrážejí v lidské psychice v časově uspořádaném sledu ve své skutečné a specifické podobě i ve svých skutečných a zákonitých souvislostech a vztazích. Na základě paměťových procesů dochází k sukcesívnímu vyjevování rozdílů a shod, jež tvoří předpoklad postupného rozlišování více pravděpodobných jevů od méně pravděpodobných, náhodných od zákonitých, zvláštních od obecných. Obsah vědomí, tvořený jak procesy bezprostředního sebeuvědomování projevujícími se kontinuem subj. citového naladění organismu, tak odrazy jevů vnějšího světa, je synteticky dotvářen na úrovni mozkové kůry prostřednictvím neurofyziol. podmíněné asociační vazby, která přiřazuje odráženým jevům obj. reality individuální pocitové zabarvení v souladu s pocitovým naladěním organismu provázejícím vznik a průběh příslušné podmíněné reakce. Tato skutečnost je plně v souladu s principem nedílné jednoty vědomí a činnosti (tj. biologického a sociálního), v jehož rámci je chápána jako podstatná vlastnost osobnosti. U. jako základ individuálního vědomí necharakterizuje osobnost jako nezávislá entita, ale jako aktivní odraz společenského bytí v systému společenských vztahů, do nichž je člověk objektivně začleněn a v nichž aktivně působí; 2. postupné vyjevování základních vztahů mezi určitými prvky, systémy či situacemi, vkomponované do struktury poznávacích procesů člověka jako zákl. složka jeho myšlenkové aktivity, týkající se vědomých instancí osobnosti vztažených k "já"; 3. ve zjednodušeném a psychol. ne zcela správném významu pozvolné chápání.
