učení
učení, 1. v nejobecnějším pojetí proces, kterým si živý organismus či tech. systém (komputer) osvojuje (tj. eviduje, hodnotí, strukturuje, restrukturuje) a fixuje určité zkušenosti; o u. jde tehdy, jestliže se organismus aktivně přizpůsobuje svému prostředí změnou chování. U. existuje u všech živých organismů jako jedna z nejpodstatnějších podmínek adaptace na prostředí. Jeho hlavním předpokladem je motivace, jeho mechanismem je vytváření dočasných spojů (asociací) v různých úrovních nervové soustavy. Na živočišné úrovni záleží v podmíněně reflexním přizpůsobování se daným podmínkám, resp. jejich změně. Kvalitativně vyšší úroveň u. u člověka je dána především společenským charakterem lidské psychiky; podstatné v lidském u. je přebírání společenskohistorické zkušenosti lidí i konkrétních zkušeností společnosti a sociálních skupin, v nichž člověk žije. U. u člověka probíhá buď jako zvl. činnost, která je speciálně zaměřená na to, naučit se něčemu (např. řízené u. ve škole), nebo jako výsledek činnosti, která bezprostředně směřuje k jinému cíli (bezděčné, neúmyslné u.). Zákl. klasifikace u. rozlišuje z hlediska procesů a mechanismů, které se na u. podílejí, devět obecných (tj. u člověka i subhumánních živočichů se vyskytujících) druhů u., jež mohou vytvářet libovolné kombinace: jednoduché podmiňování, vyhasínání (extinkce), přivykání (habituace), u. instrumentální (senzomotorické), vtiskování (imprinting), u. latentní, u. nápodobou, u. diferenciační s nižším stupněm u. diskriminačního, u. explorační a u. verbální, zahrnující relat. pasívní u. paměťové, integrační (tj. s řešením problémů spojené) u. myšlenkové a globální u. sociální. V běžné praxi se rozlišuje učení podmiňováním, u. senzomotorické (u. manuálním zručnostem, návykům, mechanickým operacím), u. verbální nebo paměťové (osvojování sledu logicky nesouvisejících odpovědí, které mají slovní charakter), u. pojmové (osvojování pojmů a logických operací) a u. problémové (odhalování vztahů nebo pravidel mezi předměty a pojmy); zvl. charakter má u. sociální, které se uskutečňuje v sociálních situacích, má některé specifické formy (např. nápodoba) a jeho produktem jsou sociální role. Východiskem a rozhodující podmínkou u. je motivace, dispoziční strukturou paměť. Učení se úzce prolíná s afektivitou, je ovlivňováno inteligencí, aspirační úrovní, aktuálním stavem organismu aj. Z hlediska pedagogické psychol. patří k základním faktorům u. i možnost zpětné informace o úspěšnosti či neúspěšnosti dosažených dílčích výsledků, která úzce souvisí s motivací, dále transfer, jehož podstata spočívá v tom, že zprvu naučené formy chování ovlivňují pozitivně (pozitivní transfer), nebo negativně (proaktivní nebo retroaktivní útlum) učení se jiným formám chování, a opakování, které je ve spojení s motivací nutnou podmínkou dlouhodobého zapamatování. - Nejstarší teorií vysvětlující u. je teorie asocianistická, představovaná J. F. Herbartem, H. Ebbinghausem aj. U. zužuje na upevňování a paměťové uchovávání počitků a představ sdružených podle asociačních zákonů. Na ni navazují behavioristické (J. B. Watson, E. L. Thorndike, E. R. Guthrie) a neobehavioristické (B. F. Skinner, E. C. Tolman, C. L. Hull, Ch. Osgood) teorie učení, které však proti asocianismu zdůrazňují závislost u. na chování a aktivitu organismu při u. Asocianismus se stal i východiskem pro vypracování teorie u. podle klas. podmiňování I. P. Pavlovem. Pokus o překonání mechanicismu asocianistické a behavioristických teorií u. představují kognitivistické teorie, zejm. gestaltismus (M. Wertheimer, W. Köhler), který považuje u. za součást širší problematiky organizace a reorganizace struktury vnímání a myšlení, přičemž vyzdvihuje roli vhledu, a teorie J. Piageta, který v u. zdůrazňuje úlohu asimilace, tj. začleňování nových podnětů do schématu činnosti. V současné době jsou rozvíjeny mat.-logické modely učení a modely učících se automatů, zdůrazňující roli heuristických postupů; 2. etologie proces umožňující živočichům užívat minulé zkušenosti, získávat nové a na tomto zákl. účelně reagovat v nových situacích a přizpůsobovat se novým podmínkám. Mechanismus u. se skládá z vytváření dočasných nervových spojů různé povahy a stupně složitos ti. Proces u. má několik fází; příjem, uchování a vybavení informace. Poslední fáze je podstatná, má-li být informace účinně využita např. předáním následujícím generacím. Nejjednodušší formou u. je habituace, uvykání opakujícímu se neškodnému podnětu. Složitější formou u. je vznik podmíněných reflexů. U vyšších živočichů podmiňuje u. vznik tradic v chování.
