tvořivost
tvořivost, kreativita - duševní schopnost (dispozice) přesahující meze inteligence výrazným uplatněním produktivního myšlení, zhmotněného v artefaktu (um. díle, vyřešeném problému); schopnost nalézat taková řešení určitých úloh, která jsou nejen správná ve smyslu zadání, ale navíc se vyznačují původností (originalitou), neboť z úlohy samé jednoznačně nevyplývají; zákl. předpoklad tvůrčích aktivit (procesů), v nichž se uplatňuje konvergentní i divergentní složka myšlení; původnost, která je přizpůsobena problému a v určitém časovém bodě přijatelná určité skupině lidí. - Psychol., která studuje podmínky a zdroje vzniku i rozvoje (stimulace, kultivace) t. jako obecného (člověku vlastního) i specifického (dispozičního) faktoru či jevu, strukturu (fáze) tvůrčího procesu, jeho závislost na struktuře osobnosti a spol. determinaci stejně jako jeho vnitřní vztahy k výslednému artefaktu, dosud nedospěla k jednotné teorii t. Asocianisticky orientované přístupy vyzdvihují proces asociační transformace podnětových struktur v mechanismu tvorby při opomíjení psychol. zdrojů t., gestaltistické teorie naopak zdůrazňují roli vhledu a tvarových zákonů v procesu tvoření, který považují za proces hledání a vyjadřování tvarů zahrnující moment překonání konvenční interpretace určitých kvalit (obsahů, pojmů), vznik tvůrčího napětí, selektivní percepci a rozvinutí fantazijní činnosti. Bez ohledu na tyto dva rozsáhlé okruhy psychol. přístupů k t. lze konstatovat, že t. je výrazně podmiňována schopností syntézy navazující v rovině nevědomí na intuitivní procesy, fantazijní činností regulující ve formě dispozičního základu i mobilizujícího faktoru tvořivé činnosti psychické napětí charakteristické pro počáteční fázi tvůrčího procesu a optimální souhrou potřeb a hodnotových orientací osobnosti, odrážející se ve sféře motivace. Zatímco psychoanalytické koncepce pokládají t. za transformaci libidinózních složek psychiky ve smyslu sublimace potlačeného libida a abreakce psychického napětí, jiné teorie zdůrazňují roli konfliktu při vzniku tvůrčího procesu, úlohu deprivace či strádání (karenční teorie) na vývoj tvůrčích potencialit, nebo prioritu spol. motivace základů t., která se projevuje jako potřeba přetvářet svět. T. chápaná jako tvůrčí schopnost zahrnuje kromě původnosti myšlenkových postupů a jejich výsledků i adekvátnost spol. sdíleného pojímání skutečnosti. Rozmanitost jejích projevů spoluvytvářejících životní styl člověka omezuje platnost jejích obecných měr (kritérií), jež mohou obsáhnout vždy jen omezený okruh výkonů. Z psychol. hlediska je tvořivost ovlivňována vnitřními či niteli (inteligencí, otevřeností nové zkušenosti, tendencí k vytváření řádu, kognitivní pružností) i vnějšími faktory (spol. a kult. vlivy). Tvůrčí činnost využívá dvou úrovní poznávacích aktivit: myšlení nekontrolovaného konveční logikou a myšlení socializovaného pravidly logiky a kontroly realitou. První úroveň je zdrojem tvůrčí inspirace, fantazie a intuitivních procesů, druhá slouží kritickému hodnocení těchto kvalit a jejich individuálního i spol. uplatnění. Rozvoj t. je závislý především na výchovných vlivech rodiny a spol., v níž jedinec zaujímá určitou pozici (roli). Schopnost tvůrčím způsobem se vyrovnat s nároky soc. a spol. okolí je podmíněna mírou pozitivity ve zvládání přirozeného rozporu mezi spontaneitou individuálního projevu a přizpůsobivostí spol. normám a vzorům. Způsob řešení tohoto rozporu je závislý na struktuře spol., v níž se t. jedince realizuje jako specifická součást spol. hodnot spjatých se spol. potřebami. V.t. kreativita; tvorba.
