turecká hudba
turecká hudba, hudební kultura Malé Asie; ovlivněna zvláště persko-arab. a byz. hudbou. Ve 14.-19.st. měla (výboji Turků do Evropy) zpětně vliv na lid. hudbu balkánských národů, zvl. Albánie a Bulharska. Lid. folklór, dodnes živý, se v melodii vyznačuje pentatonikou a zvětšenými intervaly. Stavba melodie je asymetrická, rytmus nepravidelný (5/8, 7/8 a 9/8 takt) nebo bez rytmického členění. Z tanců oblíben např. kolový tanec halay. Lid. zpěváci (âşik) improvizují nové písně v tradici tureckého folklóru, za doprovodu loutny saz. Další hud. nástroje: bubínek deblek, pastýřská flétna kaval, druh citery kanun. Velký buben davul a šalmaj zurna užívány v tzv. janičářské voj. hudbě, která vznikla ve 14.st. Vlivem tureckých válek se t. h. stala známá i v Evropě. Umělá (liturgické zpěvy) a později i světská t. h. se v období osmanské říše pozvolna rozvíjela a rozkvětu dosáhla v 17.-18.st.; zač. 19.st. ovlivněna západoevr. hudbou. Až na zač. 20.st. se skladatelé inspirovali lidovou hudbou (směr zvaný alaturka). Skladatelé: N. K. Akses (*1908, studoval i v Praze u J. Suka a A. Háby), A. Saygun (*1907, tvůrce moderní turecké hud., 4 symfonie, opera Köroglu ), I. Usmanbas (*1921), N. Kodalli (*1924) a další píší již soudobou evr. kompoziční tech. Osou hud. života je hudební konzervatoř v Istanbulu (zal. 1912), v Ankaře (zal. 1936) a v Izmiru, tamtéž městské symf. orch. a operní divadla.
