turecká expanze
turecká expanze, souhrnné ozn. osmanských výbojů po ovládnutí byz. držav v Anatólii a podrobení sousedních tureckých knížectví na pobřeží Egejského moře (v 1. pol. 14.st.). 1354 se Osmani zmocnili byz. pevností na sev. břehu Dardanel, 1361 dobyli Drinopol a okolní oblasti vých. Trácie, 1389 Srbsko, poté 1393-96 Bulharsko; 1396 byla poražena u Nikopole spojená evr. vojska. Tato první fáze osmanské expanze byla ukončena Tímúrovým vpádem do vých. Anatólie 1402, ale ve 40.letech 15.st. se říše znovu upevnila, což potvrdila nová porážka spojených vojsk evr. států u Varny 1444. V květnu 1453 byl dobyt politicky i územně izolovaný Cařihrad a připojením Hercegoviny a Moldavska na zač. 16. století si Turci zajistili kontrolu nad celou jv. Evropou. Za Selima I. (vládl 1512-20) bylo území říše zdvojnásobeno expanzí do Asie a sev. Afriky; osmanská vojska se zmocnila nejprve Arménie, Kurdistánu a sev. Mezopotámie (1514-15), pak Sýrie, Libanonu, Palestiny, Egypta a Hidžázu (1516-17) a dokonce i valné části Maghribu. Výboje do Evropy byly obnoveny ve 20. letech 16.st. dobytím Bělehradu a části Uher, ale ve vleklých válkách s Polskem a Habsburky se osmanská expanze začala zpomalovat. Po porážce u Lepanta 1571 převážily navzdory dalším drobným územním ziskům konsolidační tendence. Vnitřní národnostní, správní a polit. problémy rozsáhlé říše vytvořily spolu s prudkým hosp. a tech. rozvojem evr. zemí v 1.pol. 17.st. předpoklady pro zásadní změnu v celkovém poměru sil v neprospěch osmanské říše.
