těžkooděnec
těžkooděnec, název bojovníka opatřeného prostředky pasívní ochrany, zbrojí ochrannou. T. se vyskytovali ve vojscích v obdobích, kdy se na bojištích užívaly především chladné zbraně. Ve starověku převládali pěší těžkooděnci. Jejich výstroj musela umožňovat pěší boj, proto se většinou omezovala na ochranné odění kryjící pouze trup, na přilbu a štít. Typickými těžkooděnými pěšáky starověku byli řečtí hoplité či řím. legionáři. Objevili se i jízdní těžkooděnci, často obrnění od hlavy až k patě. Nejznámějšími z nich byli v období starověku partští jezdci, krytí dlouhou, až k nártům sahající suknicí pošitou kovovými lamelami, opatření kónickou přilbou a okrouhlým štítem. Ve středověké Evropě převládli až do 15.st. těžkoodění jezdci (rytíři). Technicky nejvyspělejší zbroje se ale objevily až v 16. a na zač.17.st., kdy těžkooděnce z bojišť vytlačovali vojáci vyzbrojení palnými zbraněmi. V některých as. zemích přetrvali t. déle (jap. samurajové).
