symbolismus
symbolismus [-iz-, řec.] evropský umělecký směr 2. poloviny 19. století a zač. 20. st.; vznikl pův. ve fr. poezii, od zač. 80. let 19. st. se šířil po celé Evropě a vedle liter. (těžištěm byla poezie) zasáhl výtv. um. a div. S. byl výrazem individualistické revolty proti est. soudobé spol.; nejprve se s. odvracel od spol. problematiky (S. Mallarmé), později dospěl u některých představitelů k výrazné sociální angažovanosti (E. Verhaeren). Teor. základy odvozovali symbolisté ze subj. ideal. filoz. A. Schopenhauera a novokantovců, z idejí F. Nietzsche a H. Bergsona a z um. programu R. Wagnera; zásady s. formuloval 1886 J. Moréas v Manifestu symbolismu. V um. tvorbě se symbolisté zaměřovali na oblast fantazie, snů a iracionality, na zachycení složitých duševních stavů a nálad pomocí um. symbolů. Rozvinuli metaforickou stránku poezie, věnovali pozornost zvukové kvalitě slova a verše a v důsledku toho dospěli na jedné straně ke sblížení poezie s hudbou, na druhé straně k prozodickému uvolnění a k tvorbě volného verše. Za hlavní představitele fr. lit. s. jsou považováni S. Mallarmé, J. Laforgue, P. Fort, E. Verhaeren, M. Maeterlinck, k tzv. ,,druhé" symbolistické generaci se počítají P. Valéry a P. Claudel. Fr. s. vyvolal značný ohlas ve všech evr. liter. (R. M. Rilke, H. von Hofmannsthal, W. B. Yeats, T. S. Eliot, G. Machado, E. Ady, S. Wyspianski, K. D. Balmont, A. Bělyj, A. A. Blok, V. J. Brjusov, v č. liter. K. Hlaváček, A. Sova a především O. Březina) i v Americe. - Symbolismus ve výtv. umění byl definován 1891 fr. kritikem A. Aurierem (1865-1892). Zákl. východiskem bylo převedení duchovní představy či emoce do mnohoznačné řeči symbolu; ve zdůrazněném subjektivistickém pojetí hrálo význ. úlohu vcítění. Kromě výrazně lit. inspirovaného proudu se především pontavenská škola (E. Bernard, 1868-1941, P. Gauguin) zabývala otázkami výtv. formy a usilovala o nové zvýraznění a psychickou nosnost formálních prvků (teorie syntetismu, cloisonnismu). Přes různost zač. stylových východisek vyústil s. posléze do plošného vegetativního tvarosloví, v němž splynul se secesí. - Nejvýzn. předchůdci výtv. s. jsou G. Moreau, . Redon a P. Puvis de Chavannes. Výtv. protějškem fr. lit. s. byla Gauguinova pontavenská škola (první kolektivní výstava symbolistů 1889), k symbolistické generaci bývá přiřazována i skupina Nabis aj. K dalším představitelům evr. s. patří zejména J. Ensor, A. Böcklin, G. Klimt, A. Kubin, A. Beardsley, M. A. Vrubel, E. Munch. V č. umění se s. uplatňoval od pol. 90. let 19. st. do doby kolem 1915; ve výtv. tvorbě se objevuje nejprve v mysticky orientované tvorbě F. Bílka, později i v dílech S. Suchardy, L. Salouna a po přelomu století i B. Kafky, v mal. je hl. představitelem J. Preisler, v graf. V. Preissig. Ve svých počátcích byli s. ovlivněni i M. Švabinský a F. Kupka. Koncem prvního desetiletí 20. st. nastoupila druhá generace symbolistů, reprezentovaná zejm. J. Zrzavým, J. Váchalem a F. Koblihou. Symbolismus, v č. um. často splývající se secesí, představuje dobový protipól opožděného impresionismu a je jedním z význ. pramenů č. moderního umění. - V divadle se s. projevil maximální stylizací, byla preferována oblast fantazie a iracionality, abstraktní ideje byly scénicky ztvárněny prostřednictvím jemně odstiňované deklamace herců a malířsky pojednané dekorace. S. zasáhl činnost div. souborů i dram. tvorbu. Ve Francii bylo 1890 P. Fortem zal. Théâtre d'Art s cílem obrodit divadlo poezií; byla zde realizována spolupráce s výtv. uměním (skupina Nabis). 1893 založil A. Lugné-Poe divadlo L'euvre, které uvedlo reprezentativní dílo symbolismu Pelléas a Mélisanda (M. Maeterlinck), dále inscenaci Král Ubu (A. Jarry). Ve Stockholmu působilo od 1907 Intimní divadlo (zakl. A. Strindberg), v Petrohradě od 1906 Nové činoherní div. V. F. Komissarževské (1906-07 režisér V. E. Mejerchold). Z dramatiků: M. Maeterlinck, E. Verhaeren, H. Ibsen (pozdní dílo), A. Strindberg, W. B. Yeats, S. Wyspianski, K. Hamsun, T. S. Eliot, L. N. Tolstoj, A. A. Blok, V. J. Brjusov.
