stoicismus
stoicismus [-iz-, lat.< řec.] a) obecně sklon k asketické morálce, úniku do nitra a abstraktnímu chápání spol. problémů (např. v protestantismu, kantovství); b) filoz. stoiků, jeden z nejvlivnějších směrů helénistické a římské filoz. (od 3.st. př.n.l. do prvních st. n.l.); obnovila a panteisticko-materialisticky vykládala Hérakleitovo učení o světě jako věčném ohni jednotě hmoty, zákona a ducha. Z toho v rigorózní etice vyvozován ideál mudrce žijícího v souladu s přírodou a oproštěného od vášní. Před světovým zákonem jsou si všichni rovni; je jeden svět, jeden stát, jedno právo, jedno lidstvo (stoický kosmopolitismus). Stoikové zavedli termín "logika" a rozpracovali některé otázky výrokové log. Stará stoa vypracovala zákl. stoické filoz. (Zénón z Kitia), střední (Poseidónios) a pozdní (Seneca, Epiktétos, Marcus Aurelius) zmírnila původní zásady a spojovala s. s jinými směry. Pozdní s. ovlivnil křesťanství.
